Václav Havel není obyčejný prezident, na tom se shodnou jeho příznivci i odpůrci. Jeho tvář, gestikulace a tiky, nachýlení postavy, dikce a tón hlasu, to vše se za osm let jeho prezidentury stalo pro obyvatele České republiky něčím téměř intimním. Jeho rysy nám v myslích už téměř zdomácněly, nelze ale říci, že by se staly šedivě samozřejmými. Zůstává jedním z mála dosud ne zcela zpochybněných emblémů listopadového převratu a představuje i centrální postavu let devadesátých, která se nyní, po pádu Václava Klause, objevuje na horizontu sama a bez vážnějšího konkurenta.
Vystihnout vcelku fenomén „Václav Havel“ je v časopiseckém článku nemožné. Proto se i následující text zaměřuje pouze na jednu část jeho činnosti. Je to však ta, ke které měl vlastně celý život nejblíž: psaní. Tentokrát ovšem nikoliv literárních děl, nýbrž politických projevů.
Havlovo světové drama
V řadě řečí, které Havel od roku 1990 pronesl, mají zvláštní postavení ty, v nichž vykládá svůj pohled na stav lidstva a planety. Přestože český prezident nevidí situaci světa nijak růžově, předkládá ve všech svých „globálních“ proslovech jakousi perspektivu, s níž by bylo možné tento tristní stav řešit. Můžeme je považovat za pokračování Havlovy esejistiky 70. a 80. let, za reprezentativní ukázku jeho současného filozofujícího myšlení, za následovníky slavných Dopisů Olze, Moci bezmocných, Slova o slově a dalších. Nic jiného - mimo programových úvah Letní přemítání z roku 1991 -…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
