Když před deseti lety předčasně zemřel americký prozaik a básník Raymond Carver, nebylo pochyb, že literatura Spojených států ztrácí jednoho ze svých nejvýznamnějších poválečných představitelů. „Byl to nejlepší americký povídkář od dob Hemingwaye,“ pochválil jej například jeho kolega Robert Stone. Od Carverovy smrti význam tohoto spisovatele nikdo nezpochybnil, naopak: jeho dílo vychází v nových a nových vydáních a samozřejmě také v cizích překladech. I čeští čtenáři mají k dispozici dva reprezentativní výbory povídek, Katedrála (1994) a Buď prosím tě zticha (1996).
City pryč
Carverův strohý styl, pečlivě očištěný od zdlouhavých reflexí i všech formálních experimentů se stal mezitím pojmem. Leckterý mladší americký autor (za všechny jmenujme jen populárního Jaye McInerneyho) prošel obdobím napodobování jeho tvůrčí metody, která se svého času (ne zcela výstižně) označovala jako minimalistická. O to větší bylo překvapení, když americký list The New York Times zveřejnil v polovině léta článek D. T. Maxe, v němž je vysvětleno, že nezaměnitelný a mnohokrát imitovaný styl Raymonda Carvera se zrodil z velké části v hlavě, či přesněji na stole literárního redaktora časopisu Esquire. D. T. Max popisuje příběh, který nese téměř faustovské rysy. Na jeho počátku stojí excentrický, agresivní a talentovaný editor s tvůrčími ambicemi Gordon Lish. V roce 1969 se stal redaktorem slavného Esquiru s úkolem vyhledávat nové, dosud neznámé prozaiky. Mezi Lishovy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
