Na starorůžovém koberci v dětském pokojíku si roční holčička a její o tři roky starší sestra hrají s babičkou. Sedmiletá Barunka sedí u stolu v kuchyni a pečlivě krouží písmeno s v sešitě pro první třídu: je devět hodin ráno, za chvíli dodělá svůj dnešní úkol ze psaní. „Nejpovedenější písmenka pak červeně zakroužkujeme, to mi poradil jeden dlouholetý pan učitel,“ říká Yvona Kostelecká, jedna z dvaačtyřiceti matek, které v září neposlaly své děti do školní lavice a místo toho je samy učí doma.
Rodiče versus vrstevníci
Běžný domácí školní den malé Barunky začíná po snídani právě psaním. S písmenky a číslicemi se sice seznamovala už dříve, od prvního září nastala ale přece jen změna. „Předtím jsme se učili jen občas, teď tomu věnujeme několik hodin denně,“ říká matka. „Řád je potřebný, zatím se ale jen zabydlujeme. Začíná se teprve rýsovat, co nám bude vyhovovat.“ Yvona Kostelecká ráda vymýšlí, jak svou dceru zaujmout, jak ji učit zábavně a téměř nepozorovaně. „V září a říjnu se budeme zabývat nejrůznějšími povoláními, povídat si o tom, že se učíme proto, abychom mohli některé z nich dělat,“ říká.O tom, že je možné učit děti i doma a neposílat je do školy, u nás donedávna mluvilo jen několik nadšenců. „Dvě rodiny učily doma už za ministra Vopěnky,“ říká Michal Semín, předseda Společnosti přátel domácí školy. „Musely ale založit běžnou školu se vším papírováním, které k tomu patří. Inspektoři jim dokonce radili, kam si mají doma umístit světla.“…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
