Smrt literárního kritika, překladatele a prozaika Josefa Vohryzka (17.5.1926 - 28.8.1998) přišla neočekávaně, přestože se o jeho nepříliš pevném zdraví vědělo. To překvapení a zaskočení je snad způsobeno tím, že při každém setkání z jeho bytosti vyzařoval vyrovnaný entuziasmus a klidná, rozvážná pozornost. Ta byla vždy nasměrována nikoli k němu samotnému, ale k zájmu o to, co říká ten druhý, i když k podstatnému se vždy nakonec vyslovil nejlépe a nejpřesněji on. To až nyní si člověk uvědomuje, že jeho usměvavá, jaksi chlapecky otevřená, vstřícná tvář zřejmě tajila bolest a strázně těla a že i jeho shovívavá a nesmělá zdrženlivost, se kterou v poslední době již stále častěji odmítal další kritické zakázky, měla příčinu, o níž tehdy věděl - kromě jeho nejbližších - asi jen on sám.
Ptát se na podstatné
Josef Vohryzek byl mimořádně obdařen schopností vnímat a naslouchat. A to jak druhému člověku v hovoru, tak literárnímu dílu, ke kterému přistupoval ne z pozice programového kritika, jenž vynáší konečné soudy, ale toho, který po pozorném čtení klade relevantní otázky, jdoucí často i za intenci posuzovaného díla, a pečlivě a s ojedinělou analytickou jemností na ně odpovídá. Přitom jeho názory nikdy nebyly apodiktické, halasně vyhlašující konečný verdikt, ale tím spíš nebyly ani váhavé či taktizující. Vždy se jim podařilo zcela naplnit a vyslovit smysl díla, aniž by přitom vyslovoval to, co je zřejmé na první přečtení a co se samo nabízí. To bylo pod…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
