Třetí celovečerní film režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala jako by se celý odehrával v přesvětleném koridoru, v němž vše příkře a bez vychýlení směřuje k dramatickému finále. Přímočarost a neodvratná fatalita děje s sebou od začátku strhává každý čin postav, každou jejich promluvu a gesto a způsobuje tak, že se scéna stává čím dál užší, až na ní téměř není k hnutí. Nic tu neexistuje mimo zápletku. Každé slovo, každé gesto aktérů, ba dokonce každý záběr má svůj přísný smysl, který zapadá do zužujícího se, pečlivě vysoustruhovaného a obezděného prostoru dramatu. Svět tohoto filmu je modelovým dějištěm, do kterého jsou všechny jeho prvky a motivy vtaženy a kde jsou koncetrovány způsobem, který místy vytváří takový tlak a tíhu, že se pod ním základy konstrukce konfliktu začínají prolamovat. Je to tím, že realistické, tedy do šíře a do „věrohodnosti“ vedené vyprávění je ve scénáři Jiřího Křižana obětováno vertikálně vystavěnému mravnímu konfliktu, čemuž režisér ještě vyšel vstříc svým patetizujícím rukopisem.
Sokrates ve westernu
V novinových explikacích bylo možné se dočíst, že půdorysem dramatu je do hanácké dědiny za okupace přemístěná westernová zápletka s cizincem, jenž vykoná spravedlivý čin a sám přitom podléhá. Ale i když se samotný scenárista k rodokapsové inspiraci (proti které jinak nelze nic namítat) hlásí, lze v jeho příběhu vidět jádro položené přece jen poněkud hlouběji. Totiž v otázce, jak mravně konat v nemravném…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
