Na počátku devadesátých let viděla většinová česká společnost hlavní romský problém v kriminalitě. Později se začalo ukazovat, že tkví v něčem nebezpečnějším, totiž v tom, že se většinová společnost nedokáže s romským svérázem civilizovaně vyrovnat. Kriminalita zaostalejších menšin je vyspělému světu důvěrně známá, šokují jej však vražedné agrese českých holohlavých násilníků opřené o všeobecně rozšířené rasové předsudky. Romský problém se stal českým problémem, neboť před Evropou vyjevil, jak nesnášenlivý je národ, který usiluje o vstoupení do jejích struktur. Jednou z příčin tohoto „českého problému“ je přitom lehce napravitelná skutečnost, že průměrný Čech o Romech až na pár stereotypů skoro nic neví. Ani v učebnicích se téměř nic nedočte o romské kultuře. Ta je prastará, ale jejími tradičními vyjadřovacími prostředky byly hudba a výtvarná řemesla, zatímco literatura setrvávala až na výjimky ve stavu ústní slovesnosti. Publikace umožňující hlouběji poznat romské etnikum bývaly navíc donedávna českými knihkupci většinou bojkotovány (viz Respekt č. 43/1997), neboť narušovaly příjemný pocit nadřazenosti, kterého si jinak Češi, znervóznělí ze zaostávání za Evropou, mohou užít jen vzácně. I proto lze sborník příběhů a úvah na romské téma, který jeho pořadatelka Erika Manuš nazvala Jdeme dlouhou cestou, pokládat za dílo vpravdě průkopnické.
Pozvánka do rodinného kruhu
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
