Je štěstí luxus, anebo luxus štěstím?

Kdo by si nevzpomněl na bezpočet variací vtipu o tom, jak si štěstí představuje Rus, Američan, Francouz a podobně. Ale o štěstí lze uvažovat i seriózně, jak ukazuje politologický esej německého novináře Bernda Ulricha Německy, ale šťastně. Pocity a prožitky štěstí evropského národa, jenž byl vzhledem k nedávným dějinám vystaven snad vůbec největším dilematům ohledně toho, co americká ústava nazývá „právem na šťastný život“, jsou dosti složité. Nacistická skvrna na hábitu moderní, postosvícenecké komunity se ani padesát let po pádu třetí říše nedá v povědomí většiny Němců účinně zrelativizovat. Svědčí o tom kupříkladu neutuchající problémy východoněmeckých intelektuálů snažících se vysvětlit své problémy s antikomunismem v dobách NDR - šlo přece o zemi, jež byla na rozdíl od ostatních zemí socialistického bloku okupována „spravedlivě“.Dnešní německé diskuse o dějinách antikomunismu či antifašismu se autorovi knihy beztak jeví ve srovnání s vnitřním sebetrýzněním západních Němců z dob poválečného hospodářského zázraku jako produkt morálního luxusu. Daleko větším zlem, jak se snaží Ulrich doložit, zůstává luxus materiální. Obzvlášť negativně je vyvinut náš vztah k bohatství a požitku. Po válce si většina lidí - a nejen intelektuálů - uvědomovala, že nový blahobyt je cosi nelegitimního. A kdyby věci uměly mluvit, potom by rozhovory mezi nakupujícím a zbožím mohly tehdy vypadat třeba takto:- Zasloužil jsem si tě, protože jsem hladověl, trpěl, přišel o mládí a potom tvrdě…