Minulý pátek byl v bazilice svatého Petra v Římě pochován kardinál Agostino Casaroli, snad nejvýznamnější vatikánský diplomat 20. století. V letech 1979–90 byl státním tajemníkem, tedy po papeži druhou osobností Apoštolského stolce. Předtím byl jedním z hlavních protagonistů helsinské konference „O bezpečnosti a spolupráci v Evropě“. Do dějin však nepochybně vstoupil především jako diplomat, jako hlavní architekt a dlouholetý realizátor východní politiky Vatikánu.
Neodsuzovat, ale vyjednávat
Kardinál Casaroli byl jedním z tvůrců a hlavních propagátorů otevření Vatikánu vůči komunistickým zemím střední a východní Evropy. Právě on podepsal v roce 1964 dohodu s Maďarskem, první oficiální smlouvu Vatikánu s komunistickým státem; pak následovaly smlouvy s Československem, Jugoslávií a Polskem, až nakonec roku 1971 jako první představitel Vatikánu v dějinách překročil Casaroli i brány Kremlu. Novátorství jeho východní politiky spočívalo zhruba ve třech bodech.Za prvé Casaroli odmítl konkordát jako do té doby klasický model dohody se zeměmi obývanými katolíky a upřednostňoval částečná řešení, i taková, která nemají písemnou podobu.Za druhé shledal, že z hlediska katolické církve nejsou nejpodstatnější prestižní pozice ani politická stálost či kolaborace, ale udržení praktické duchovní služby. A protože právo člověka na svobodu vyznání a výuku náboženství je nejlépe zajištěno v mírových podmínkách, Vatikán se musí aktivně angažovat ve všech krocích,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
