Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Volte s úsměvem

Jde o vážnou věc: komu občané přidělí moc v zemi. Strany proto vymýšlejí, jak je nejlépe přilákat. Pokoušejí se o to všemožnými způsoby, jednou vtipem, jindy předváděním pózy odpovědných státníků, potom třeba projevy plnými emocí a nenávisti.

Jaro vrcholí, spolu s ním předvolební kampaň, a ulice i dopisní schránky zaplavily portréty usměvavých státníků. Možná netančí a nezpívá celý národ, v každém případě ale jeho politická elita a volební týmy. Jde o vážnou věc: komu občané přidělí moc v zemi. Strany proto vymýšlejí, jak je nejlépe přilákat. Pokoušejí se o to všemožnými způsoby, jednou vtipem, jindy předváděním pózy odpovědných státníků, potom třeba projevy plnými emocí a nenávisti. Základní heslo kampaně zní: Ať vyhraje, kdo umí nejlépe říct, co chceme slyšet.

Hlavu vzhůru a zlý pryč

Kolem elegantního šedého mercedesu zaparkovaného před zlínským knihkupectvím Archa se vine dlouhá fronta lidí: předseda ODS Václav Klaus zde právě podepisuje svou poslední knihu. O dílo „Tak pravil Václav Klaus“ je obrovský zájem. S ubývajícími minutami je čím dál jasnější, že na všechny se nedostane. „Livi, piš mi tam křestní jména, ať je to rychlejší,“ velí od stolku uvnitř Klaus své manželce. „Za chvilku musíme letět.“ Je poslední květnová středa, krátce po druhé odpolední a za deset minut má expremiér vystoupit na pódium před zlínskou radnicí. Už teď tam na jeho show čeká zhruba pět stovek lidí. Sluncem rozpálený vzduch prořezává jekot jazzové trubky: big band v radničním podloubí právě nasadil poslední svižný song.

Přesně ve čtvrt na tři je tu očekávaná hlavní hvězda a vítá ji potlesk. Předseda překypuje skvělou náladou. Není divu: nejprve literární úspěch a teď ještě plné náměstí. Jedinou vadu na kráse představuje uctivá mezera mezi řečníkem a jeho publikem. „Ale to by opravdu nebylo dobré. Pojďte všichni, prosím, trochu blíž,“ kývá rukou bývalý premiér. Za pár vteřin je všechno v pořádku: moderátor představuje volební lídry na čele s jedničkou jihomoravské kandidátky Miroslavou Němcovou. Půvabná vycházející hvězda stranického nebe byla v pražském ústředí ODS neoficiálně pasována na nejkrásnější českou političku.

„Naše země se nachází na přelomové křižovatce,“ zahajuje Klaus dramaticky. „Před minulými volbami šlo o dolaďování drobných transformačních detailů. Teď jde o obranu svobody a demokracie.“ Všem, kteří se nechtějí vrátit zpátky, podává ODS pomocnou ruku: „Žijeme v této zemi spolu, a nikoli proti sobě, jak se nám teď snaží namluvit třeba pan Kremlička. My na rozdíl od jiných nabízíme program pro všechny generace.“ Na podrobnější výklad čtyřgeneračního programu ale není čas. „To, co teď ale nepotřebujeme především, je kňourání nad zlým údělem. Proto vám říkám jediné: hlavu vzhůru.“ Náměstím zabouří potlesk.

„Tak co, Livie, nechceš říct pár slov?“ obrací se usměvavý šéf ODS k manželce. „Mám na srdci jednu věc,“ říká paní Klausová. „Chci na tomto místě především poděkovat všem, kteří mého muže neopustili v těžkých chvílích loni v listopadu. Znovu jsme si ověřili, že přítel je ten, kdo tě podrží i v krizi.“ Po potlesku dostává konečně slovo Miroslava Němcová. Volební kampaň ji viditelně zmáhá - už málem ztratila hlas. „Říkám to na rovinu. Chci vás vyhecovat, abyste nás volili, protože se opravdu nemáme za co stydět. Je za námi spousta vykonané práce,“ hřímá jihomoravský lídr půvabným chraplákem. „Bude to těžké, ale dokážeme to.“A nadchází chvíle pro dotazy z publika. S květnatým vyjádřením díků za „krásná slova“ a „pevnost po listopadovém puči“ pokládá první dotaz starší žena v první řadě. „Pane premiére, co je proboha pravdy na plánované koalici ODS se Zemanem?“ ptá se vyděšeně. „Premiér“ ji uklidňuje, že jde o mediální lež, a přidává dlouhý popis televizního teroru vůči ODS. Mladík v obleku se ptá na podporu podnikání. „Zlínu by samozřejmě pomohla třeba dálnice do Prahy a do Ostravy,“ odpovídá Klaus, ale jinak prý český byznys potřebuje jenom to, aby se do něj nikdo nepletl.

Je pár minut po třetí a mítink spěje k závěru. Publikum nadšeně tleská a několik dívek přináší předsedovi květiny. Desítky lidí žadoní o podpis. Les rukou se natahuje, aby mohl potřást předsedovi rukou. „Obojí nejde. Když podávám ruku, nemohu se podepisovat,“ hraje si na vlnách obdivu Klaus. I přes neustálé pobídky asistentů se z davu vymaní až po deseti minutách. „Teď už ale opravdu na shledanou,“ říká viditelně potěšený předseda a nasedá do mercedesu. Za devadesát minut ho čekají v Hustopečích u Brna a v sedm hodin na poslední štaci nabitého dne v Blansku.

S jistotou na Kolín

Je slunečné ráno a mezi činžáky pražského Žižkova startuje předvolební jízdu štika českého politického rybníka, Důchodci za životní jistoty. Na spanilou jízdu v dodávce Kremláček vyráží trojice šedovlasých mužů - kromě řidiče ještě tajemník pražské stranické organizace Václav Rezek a šéf důchodců Prahy 9 Miroslav Pavlišta. První cíl: periferní obec hlavního města Újezd nad Lesy.

Po dvaceti minutách jízdy zvoní mobil. „Prej jsme ho tam zapomněli,“ sděluje tajemníkovi řidič se sluchátkem v ruce. Volá jeden ze stranických kandidátů do parlamentu Ladislav Jaroš, který zůstal na Žižkově. „Nikdo mi nic neřekl a v papírech vás nemám. Teď už se nebudeme vracet,“ křičí řidič rezolutně do telefonu a uhání bez budoucího poslance dál.

Nálada v autě se rozbíhá. „Včera byl u nás jeden železničář,“ začíná debatu o krizi ve státě Rezek. „Lidi se prej zoufalstvím vrhají pod vlak.“ Řidič s nohou na plynu přikyvuje, cesta ubíhá. Na místě srazu v Újezdě nad Lesy divoce mává hlouček organizátorů dnešního turné, Kremláček je ale bez zájmu míjí. „Nějaký stopaři, asi na nás mávají ze sympatií,“ míní šofér a pokračuje na Kolín. Sluncem zalitá pole dávají osádce Kremláčku zapomenout na účel cesty. „To jsou místa, kam se člověk normálně nepodívá,“ libuje si Rezek při pohledu na ovocné sady podél silnice. „Teď je příroda nejkrásnější,“ přikyvuje jeho kolega za volantem a trochu nespojitě nahlas přemýšlí, zda si má s manželkou na leasing pořídit citroen, nebo ford. Po dalších dvaceti kilometrech jízdy šofér pro jistotu vytahuje ohmataný autoatlas. „Kristepane,“ utrousí po dvou minutách studia a stáčí mazdu zpět ku Praze.

Od domluveného srazu však uběhla hodina a půl a v Újezdě není po voličích ani památky. Na místě čeká jen pár věrných členů strany. „To je zlomyslnost,“ rozčiluje se na posádku Kremláčku místní funkcionářka DŽJ. „No bóže, to se může stát,“ odpovídá řidič. Do auta přistupuje poslanecký kandidát Jiří Velehradský spolu s místopředsedou Prahy 14 Josefem Šmídem a jede se na další štaci. V Klánovicích Kremláček zaujímá strategickou pozici před nádražím. Z tlampačů se rozezní polka, jeden z agitátorů bere balíček reklamních bonbonů a jde je nabídnout trojici zedníků na nedaleké stavbě. Řemeslníci odkládají lahváče a se smíchem rozbalují cukrle. K autu pak přichází první dvojice potenciálních voličů, dostávají stranické noviny a bonbon. Na dlouhé debaty ale není čas, program je nabitý.

V Praze-Běchovicích zajíždí Kremláček na parkoviště za místní samoobsluhu. Sedmdesátník Velehradský si bere mikrofon a čtveřici přihlížejících babiček s nákupem v ruce sděluje, proč je proti NATO. „Koncem války mi v Plzni Američané dávkou samopalu z letadla zabili tetu. A víte proč? Ten, co střílel, byl černoch a chtěl si prostě zastřílet na bílé. Bojím se černochů v NATO. Do konce života na tetu s ustřelenou hlavou nezapomenu,“ nese se Běchovicemi, stejně jako později sídlištěm Černý Most.

„Konečně je tady veselo,“ pochvaluje si kolemjdoucí stařenka polku znějící mezi paneláky hloubětínského sídliště. „Tak to odkecej, ať jedem,“ říká Velehradskému nervózně podupávající Pavlišta a zapaluje si cigaretu. Proslov je skutečně hotov rychlostí blesku, pár letáků skončí v nejbližším činžáku a Kremláček se sune k odjezdu. „Co že tak brzo?“ diví se čtyřicátnice, která si přišla postěžovat, že musí za synovo vyučení kuchařem platit. „Napište nám svý problémy na ústředí a my je pak v parlamentu budeme řešit,“ odpovídá jí z vozu Šmídův hlas. „Naše strana dává životní jistoty všem, kdo si je přejí.“

Pan doktor mi podal ruku

Dav na chomutovském náměstí se tlačí směrem k provizornímu lešení uprostřed. Všichni chtějí být co nejblíže muži v bělostné košili s mikrofonem v ruce. Lidé, kteří přišli na předvolební mítink, mají Miroslava Sládka rádi. „Umí každého dobře setřít, nedá se,“ vysvětluje svůj obdiv k vůdci SPR-RSČ šestnáctiletý výrostek v černých brýlích. „Lidi si ho prostě váží.“

„Jsem jako smrt, beru každou minutu v televizi,“ volá právě předseda Sládek nad hlavami svých příznivců. „Líbil se vám ten Kotel?“ Anóóóó, křičí zástup. „A jak Jílková zkrotla?“ Anóóóó, burácí starobylým náměstím. Sládek to bere rychle. Od volby prezidenta („vyhrál o jeden pankrácký hlas“) skáče ke zradám sociální demokracie (její zásluhou byl Klaus předsedou vlády i po prohraných volbách) a odtud k modřinám z novoborských facek. „Jsem zvědav, kdy paní prezidentová přijme delegaci třiceti našich dětí a popovídá si s nimi jako s cikáňaty,“ končí svůj přehled nejdůležitějších událostí a přicházejí otázky z publika. Ukazuje se, že předseda svým voličům opravdu čte myšlenky. Bez zaváhání umí odpovědět i tlustému padesátníkovi se strništěm na tvářích. „Kdy se najde aparát, státní aparát, aby tu špínu, co tu je okolo, odklidil?“ ptá se zpustle vyhlížející muž. „Nebyla žádná revoluce, nemohla být změna,“ říká s úsměvem předseda Sládek.

„My tady na severu máme problém dostat byt,“ stěžuje si holohlavý mladík v černé mikině s kapucí. „Cikáni jeden zdevastujou, hned dostanou nový, ten zase vybydlí…“ Miroslav Sládek je rád, že došlo na oblíbené téma. „Pokud by republikáni za měsíc zvítězili, většina Cikánů odejde sama a ráda. Pro všechny stejná práva, tím pádem nedostanou sociální dávky, tím pádem se jim tady nebude líbit, odejdou do Indie,“ popisuje republikánský předseda svou vizi. „To se mi líbí,“ nese se z rozvášněného davu. „Plavat je musíte naučit,“ volá kdosi do všeobecného smíchu.

Náměstím se prodírá skupinka hochů a dvě dívky. „Pane doktore Ph. Sládku,“ hlásí se už z dálky o slovo, jeden z mladíků píská na prsty. „Nauč se pískat, debile. Proč jste sem lezli?“ syčí na ně publikum. Konečně udělí narušitelům slovo sám Sládek. „Proč se otevřeně hlásíte k rasismu?“ ptá se dlouhovlasý mladík. „Nikdy jsem nic rasistického neřekl,“ ohrazuje se Sládek, tentokrát už bez úsměvu. „Vemte si Cikány domů do obýváku,“ radí dav mládeži.

Mezitím Sládek odkládá mikrofon a sestupuje z provizorního lešeníčka. Začíná autogramiáda: obdivovaný předseda podepisuje plakáty, fotografie, některé fanynky odcházejí s památkou na vlastní kůži. Několik fotoamatérů v honbě za lepším záběrem šplhá na lešení. „Šlapu na něho,“ zděšeně poskakuje jeden z nich, když si všimne, že stojí na odloženém plakátě předsedy.Pak je všemu konec. Sládek ustupuje v hroznu svých obdivovatelů k vínové felicii, holohlaví hoši z ochranky naskakují za jízdy do černého mercedesu. „Budete mít fotku?“ ptá se stěží patnáctiletý klouček fotografa na pomalu se vyprazdňujícím náměstí. „Zvětšil bych si ji, ale na celou zeď.“ Sládek je jeho idol a na dnešní setkání jen tak nezapomene: vždyť mu „pan doktor“ podal ruku a on na chvíli cítil její pevný stisk. Přesto je mládenec rád, že ještě nemá volební právo. „Kdybych šel volit a on by prohrál, byl bych naštvanej. Když nevolím, můžu se zlobit na ostatní, že jsou blbí.“

Na lodi je dobrá nálada

Horké odpoledne poslední květnové neděle přitáhlo na břeh brněnské přehrady zástupy lidí. U přístaviště stojí pódium a nafukovací strom, naproti v mírném svahu stolek s plakáty a volebním programem: poblíž oblíbeného korza zdejších usedlíků se totiž rozhodla začít svou předvolební kampaň Unie svobody. Čeká se na jihomoravského lídra Michala Lobkowicze, a tak už přes hodinu na pódiu vyhrává country kapela. „Kravál, co,“ pokřikují na sebe pražští představitelé strany v uzavřených hloučcích. Voliči se občas osmělí oslovit jedině Jana Rumla, který na všechno s úsměvem přikyvuje - neslyší ani slovo. Na chvíli pódium zacloní transparent „Volte Jana Honnera, č. 11 Unie svobody,“ který nese potácející se vousáč ve stranickém tričku. Sám Honner, známá brněnská postavička z okruhu kolem Necenzurovaných novin, stojí stranou v kroužku svých přátel a zachmuřeně pozoruje pódium. „Proč za ně kandiduju? Asi proto, že mě zvolili, ne?“ odsekne zvědavci, který se ho odváží vyrušit.V půl čtvrté je konečně na pódiu Lobkowicz. „Pan Špidla se mi v Sedmičce právě přiznal, že počítá po volbách s tichou podporou komunistů,“ omlouvá své zpoždění. Po stručné výzvě, aby přítomní volili pravici, dostává první a poslední otázku. Missis Moravy, která krátce předtím prozradila publiku své rozhodnutí volit unii, se ptá, zda budeme mít někdy ministryni obrany. „Vám bych to předal hned,“ odpovídá ministr. Pak vystupují ostatní kandidáti. „Unie svobody je stranou pro nás, co se jim třeba ani moc nedařilo v podnikání,“ vyjadřuje se „dvojka“ stranické soupisky, hodonínský podnikatel Ladislav Korbel. Prostějovský starosta Jan Šverdík (osmý na kandidátce) vysvětlil svou účast ve volbách slovy: „Říkal jsem si, že do politiky pořád vstupuje tak málo mladých lidí.“ Pak už vbíhají na pódium lídři z ostatních krajů a Jan Ruml čte krátký projev. V něm slibuje, že se jeho strana „bude činit do roztrhání těla“, a vyzývá posluchače, aby šířili dobrou náladu. „Tomu, kdo si věří, nemusíme radit, koho má volit,“ končí svou řeč předseda US a chraptivě skanduje: „No-vá vol-ba!“

Pak se stranické špičky přesouvají na parník a loď se dává do pohybu: uprostřed přehrady má být tiskovka. Jan Ruml si nasazuje kapitánovu čepici a od kormidla volá na břeh „nazdár“. „On to snad fakt řídí. Podívej, kapitán má obě ruce volné,“ mumlají zneklidnění straníci.

Tiskovka se moc nedaří - nahoře na palubě je přecpáno, kvůli větru není pořádně slyšet, a tak nakonec končí do ztracena. Pražský lídr Vladimír Mlynář rozjařeně volá na nudisty na břehu své volební heslo: „Co není tajné, musí být veřejné!“ Všem kandidátům ovšem stranická politika ještě do krve nevstoupila. Když o chvíli později Mlynář vysvětluje hloučku posluchaček na palubě svůj momentální problém - romští vůdcové chtějí zorganizovat demonstrativní přechod hranic a žádost o azyl -, snaží se do hovoru vnutit jeden ze západočeských kandidátů: „To ten Ščuka, co? Když u nás v Sokolově dělával prokurátora, to nemohl černý ani cejtit.“ Mlynář mu nevěnuje pozornost. Parník přistává. Osazenstvo se přesunuje do restaurace, akce pomalu končí, jen Ruml jde znovu k pódiu podepisovat plakáty a trička. „Vidíš ho, Jiříku, toho já budu volit,“ říká čtyřicátník v triku svému synovi, aniž tuší, že předseda unie nekandiduje.

Ten režim hnije

Snad nikde jinde v Čechách nezůstala atmosféra doby reálného socialismu zachována tak silně jako na kladenském sídlišti Sítná. Rozpadlou betonovou dlažbu zdejšího náměstí ohraničuje na jedné straně otřískaný kulturní dům, na druhé panelákový hotel s plechovými balkony. A v čele stojí sídlo bývalého okresního výboru komunistické strany, Kladeňáky dodnes přezdívané Kokos. Právě před touto zrezivělou připomínkou starých časů zahajuje první květnovou středu „Volební štafeta KSČM 1998“. Krátce před čtvrtou odpolední už čeká pod improvizovaným pódiem asi půldruhé stovky penzistů. Show rozjíždí hvězda komunistických estrád, zpěvák Statis Prusalis, s písní „Veď mne dál, cesto má“. A pak už moderátorka, učitelka na jedné z kladenských škol Marta Semelová, zve za bouřlivého potlesku před mikrofon samotného šéfa. „Československo bylo dřív vyspělou zemí. Ve světě znali naše strojírenství a díky zemědělství jsme nemuseli nakupovat potraviny. Dnes ale musí lidé dokonce vybírat popelnice, protože nemají co jíst,“ hřímá rozzlobeně Miroslav Grebeníček.„Musíme to dát do pořádku.“ Dvě stovky posluchačů bouří. Dole pod pódiem se mezitím připravují další lídři. Jako první jde „na plac“ jednička zdejší kandidátky Miroslav Ransdorf. Místo kravaty má na sobě modré tričko s portrétem rodilého Kladeňáka Jaromíra Jágra. „Chceme zlatou,“ prozrazuje publiku volební cíl komunistů. „Řeknu to s Billem Clintonem: ,Je to v ekonomice, blbče.' K tomu není co dodat,“ vysvětluje pak poslanec, na co se KSČM zaměří v případě „zlatého“ volebního úspěchu. Probrat to detailně ale není čas - rozjařená moderátorka zve na pódium „největšího komunistického sympaťáka“, kterého prý podle sociologických průzkumů „miluje i mládež“. Z první řady vyskakuje k mikrofonu poslanec Vojtěch Filip.„Vojto, máme skvělý program, ale sami to nedokážeme, viď?“ nahrává mu na úvodní smeč učitelka Semelová. „Prokázali jsme tolik práce, že s námi ostatní prostě museli počítat,“ říká rázně Filip.

Čas běží: Statis navozuje chmurnou atmosféru baladou „Černý mrak na západě“ a po dalším z řečníků má závěrečné slovo předseda. „Tato společnost se mi nelíbí. Říkám to se vší vážností, chyba je v režimu. Osm let se tady rozdává majetek církevním prelátům, šlechtě a zlodějům,“ volá Grebeníček před branou Kokosu. „My to tak nenecháme. Společnost má přece budovat moderní nemocnice, školy a byty. Máte to ve svých rukou - stačí zvolit KSČM. Jestli máte odvahu, podpořte nás. Kupředu k socialismu.“

Statis Prusalis přejíždí po strunách své kytary - poslední píseň napsal speciálně pro svého předsedu. „Lékař ať už zase léčí, horník fárá dolů, Grebeníčku, Grebeníčku, v tom tě teda nenecháme, jdem do toho spolu,“ zpívá umělec procítěně. Je po všem. Stará bezzubá žena se vrhá k prvnímu muži partaje a prosí o společnou fotku. Miroslav Ransdorf podepisuje fotografie, Vojtěch Filip žertuje s mladou voličkou a Statis Prusalis skládá na okraj pódia kazety se svými nahrávkami. A než se za předsedou Grebeníčkem zaklapnou dveře zeleného volkswagenu, je první várka Statisových písní beznadějně vyprodána.

Místo skateboardů lidovci

Plocha na Anglickém nábřeží v centru Plzně bývá většinou doménou mladých jezdců na kolečkovém prkně, teď se zde koná mítink KDU-ČSL. U vstupního stolku čekají na návštěvníka letáky, igelitová taška a balonek se stranickým emblémem. Několik skateboardistů sice dál vytrvale kličkuje mezi reproduktory, náhle je však přibíjí k zemi rytmický nástup kapely Sunny Band: mítink začíná, kandidáti se řadí na pódiu. Z uctivé vzdálenosti přihlíží asi stovka diváků. Starší paní říká, že bude lidovce volit, protože je to křesťanská strana, která nemá žádné aféry.

Po úvodní znělce si bere slovo západočeský lídr Jaroslav Lobkowicz. Už z několika prvních vět je jasné, že řečnická hvězda z něj rozhodně nebude. Lidovci podle něho chtějí po volbách zlepšit „situaci téměř všech“. Lobkowicz také neustále pomrkává na zataženou oblohu a opakuje, že snad nezačne pršet, i když by si to jako zemědělec přál. Stejně rozpačití jsou před mikrofonem i další kandidáti - až na místní „trojku“ Miloše Bílka. Ten se už osmělil. „Budu-li zvolen, stanu se dravou rybou v líném parlamentním rybníku,“ slibuje divákům.

Půl hodiny po začátku se na scéně zjevuje předseda strany Josef Lux. Počet přihlížejících se rázem zdvojnásobí. Šéf lidovců bere do ruky mikrofon a suverénně spouští svou první oficiální předvolební řeč. Volby, říká, budou o tom, zda půjdeme dopředu k moderní evropské politice, nebo se vrátíme tam, kde jsme byli kdysi. V řeči zmiňuje Důchodce za životní jistoty - „stranu, která slibuje nemožné“ - a nabádá posluchače, aby ji nevolili. Pak dostávají prostor obligátní dotazy z publika. Starší žena popisuje své martyrium s restitucemi: proč jí chce stát vracet náhradní pozemky, když na těch, které patřily její rodině, předci dřeli a komunisté je zavřeli. Lux se samozřejmě ve složitém spletenci nedokáže hned na místě orientovat, ale říká tazatelce, že to spolu proberou po mítinku (to se nakonec opravdu stalo a paní dostala příslib, že Lux na její případ osobně dohlédne). Otázku, jestli straně neškodí jeho příliš pravicový odpůrce Kasal, odmítá Lux s tím, že mezi nimi není žádný rozpor. Na závěr se jeden z mládenců na pojízdném prkně ptá, co dělá KDU pro mládež. Dozví se, že lidovci bojují za to, aby se základní třítýdenní dovolená zvýšila ještě o týden. Ve čtyři produkce končí, neboť už za hodinu čeká Luxe mítink před hotelem Thermal v osmdesát kilometrů vzdálených Karlových Varech.

Naděje v tunelu

„Dejte si naše pivo - stojí sedm korun a právě šťastná sedmička je volebním číslem sociální demokracie,“ volá spíkr na zhruba dvacet zaražených diváků, kteří se sešli na otrokovickém nádraží. „A pro rodiče s dětmi bude určitě zajímavá naše historická parní lokomotiva.“ Čtyřčlenná kapela rozjíždí hit populárních Nedvědů „U stánků na levnou krásu / postávaj a bojej se času“. Jihomoravští kandidáti v čele s místopředsedou strany a dvojkou kandidátky Zdeňkem Škromachem přeskakují koleje a rozdávají propagační letáčky. Několik občanů se osměluje a míří k provizorní pípě ve třetím vagoně nejnovějšího volebního lákadla Zemanovy strany - vlaku Naděje. Ten právě začíná druhý den své cesty a po včerejším triumfálním průjezdu severní Moravou, kdy Miloše Zemana vítaly na každé zastávce mažoretky, kapela a stovky lidí, čeká posádku vystřízlivění: nikde nepostává víc než hubených pár desítek zájemců. V Kunovicích plánovaná půlhodinka s voliči odpadá úplně - nikdo nepřišel. Slabší zájem publika ovšem nic neubírá na zaujetí, se kterým neúnavný Škromach v horkém slunci po celý den opakuje, že až se ČSSD ujme vlády, zvýší jak minimální mzdu, tak úroveň důchodů.

Uvnitř vlaku, v salonku přizdobeném bílými ubrusy a velikou kyticí rudých růží, panuje po většinu dne klid. Popíjí se kafe a pivo a právě při něm se ve Starém Městě jeden z řadových kandidátů odváží zeptat: „Není nás tu nějak málo? Původně měl přece jet Grulich i Zeman, ne?“ Místopředseda Škromach zvědavci stručně odsekne: „Předseda má svůj vlastní program.“ Otázka ovšem byla na místě, jak vyjde najevo za chvíli v Hodoníně. Lidí se tu v pět odpoledne k Naději seběhne kolem stovky, všichni ale zase brzy odcházejí. V půl šesté totiž začíná na náměstí mítink s předsedou ČSSD Zemanem a jihomoravským lídrem Grulichem. „Za to já neodpovídám, to je věc jihomoravské organizace,“ zvedá ruce šéf vlaku Michal Kucián a prchá se skrýt do modrého vagonu, vyhrazeného posádce.

O hodinu později to už Zeman na břehu Dyje v Břeclavi rozjíždí naostro. „Mnohokrát jsem tady slyšel přání, ať to vyhrajeme. Ne my, ale vy všichni už konečně musíte vyhrát. Ať už to konečně vyhrají lidé, kteří nekradou. Ať vyhrají nad zloději a tuneláři,“ burácí vlahým podvečerem. Třísethlavý dav freneticky tleská. Jakmile se ČSSD dostane k moci, nastane ráj: strana zajistí, aby v zemi nevládly „nepřiměřené majetkové rozdíly“, a bohatí budou muset předkládat majetková přiznání. A to i přesto, že „tuneláři dnes z nakradených peněz financují kampaně proti ČSSD“. Před minulými volbami sliboval Zeman svým příznivcům, že v případě vítězství dá zabít pár příslušníků ODS a stáhne je z kůže. Letos přibrzdil a baví publikum méně morbidními bonmoty. „Tuneláři obvykle nezpívají,“ opakuje na každé štaci a dodává, že Karlu Gottovi jeho vyzpívanou vilu nikdo jistě závidět nebude.Je čas pro otázky z publika. „Dokážete jako bývalý prognostik odhadnout, jestli letos pro nás bude osmička v letopočtu šťastná?“ Zeman odpovídá charakteristicky, postupným zvyšováním svého hlubokého hlasu: „Dovolte, abych vám jako nenapravitelný optimista odpověděl citátem Abrahama Lincolna: Je možné klamat celý národ po určitou dobu. Je možné klamat část národa po celou dobu. Ale není možné klamat celý národ po celou dobu.“ Hromový potlesk. Předseda jde mezi voliče podepisovat fotografie, plakáty a balonky ve stranických barvách. Když řada zájemců končí, s úlevou si zapaluje petru. U šedé tatry už na něj čeká bývalý tajemník OV KSČ Praha 4 Karel Heřman, který letos ve funkci pravé předsedovy ruky v kampani vystřídal Miroslava Šloufa. Dveře zaklapnou a tatra jede dál.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 24/1998 pod titulkem Volte s úsměvem