„Tenkrát jsem fotografoval líp než dnes, to je jasné - tak jako tanečník taky líp zatančí svůj part ve třiceti než v šedesáti, i kdyby pak, stárnoucí, trénoval sebeúporněji,“ napsal Jan Saudek (* 1936) do úvodu své monografie Život, láska, smrt a jiné takové podružnosti z roku 1994. V cyklu Příběh české a slovenské fotografie, vysílaném Českou televizí na přelomu loňského a letošního roku, v jedné z diskusí sebekriticky poznamenal, že své nové fotografie raději ani nechce ukazovat. Má cenu brát Saudkova sebemrskačská, suverénní i patetická slova vážně? Asi by byl omyl považovat Jana Saudka za dutého ramenáče, který řekne cokoliv, jen aby zaujal. Teatrálnost a navoněná zhýralost je pouhou formou a slupkou. Když si odmyslíme dikci či gesta a porovnáme smysl jeho slov s tím, co v současnosti fotí, zjistíme, že mluví pravdu. Dokladem je i monografie vydaná ve známém německém nakladatelství Taschen, jež se prodává i na českém trhu.
Maso
Výbor necelé stovky fotografií je omezen na léta 1987 až 1997. Čím je datace snímků blíž loňskému roku, tím častěji se vystavuje na odiv dryáčnická prázdnota. Šokující pozice a extrémní tělesné proporce modelů patří k Saudkově arzenálu už od sedmdesátých let a v následujícím desetiletí tato tendence ještě zesílila. V dosavadních dvou domácích monografiích jsou ovšem novější práce „zředěny“ legendárními fotografiemi z let šedesátých a sedmdesátých. Nejedna dnes působí naivně, s antikvárností skoro již jen dojemnou, ale…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
