Hlavně nic neuspěchat

Když loni dosáhly dluhy libereckého Skloexportu astronomické výše, začala spolumajitelka firmy Regina Rázlová jednat. Půjčila si dvacet milionů a založila novou společnost - Skloexport Group. Pak během osmačtyřiceti hodin opakovaně (šedesátkrát) nakupovala se svým synem akcie Skloexportu. Coby majitelce obou podniků jí k tomu stačilo oněch dvacet milionů, které neustále poukazovala a zase „půjčovala“ sama sobě. Na konci obchodní série ležel v nově založeném Skloexport Group majetek za 1,2 miliardy. Komerční banka, které vymetený Skloexport dluží devět set milionů korun, může svou půjčku rovnou odepsat do ztrát. Policie začala Rázlovou stíhat. Jeden z mužů zákona ji ale v březnu varoval, že se připravuje její zatčení, a ona zmizela za hranice.

Sto sedmdesát miliard do bank

Případ Rázlová je jen kapkou v moři transakcí, na které doplatí nejprve banky, ale v konečném účtování daňový poplatník. Podle prohlášení premiéra Tošovského použil stát za posledních osm let na záchranu špatně hospodařících bank sto sedmdesát miliard korun. Sto miliard šlo prý ještě na vrub komunistických dluhů, zbytek ale dokázali prohospodařit dnešní bankéři. Experti odhadují, že zhruba třicet až čtyřicet miliard bylo vytunelováno různými podvodníky. Další krádeže se týkaly investičních fondů. Veřejnost získala dojem, že případy velkých zlodějen nechce nikdo vyšetřovat, vinila z toho vládu, a pravice začala ztrácet na popularitě. Především tento fakt dohnal loni Klausův kabinet k vyhlášení balíčku úsporných opatření, který byl mimo jiné plný slibů, jak vláda zatočí se všemi podvodníky. Ministři navrhovali zefektivnění soudního systému a důslednější trestání hospodářské kriminality. Rezort spravedlnosti měl vytvořit specializované senáty u soudů vyšší instance, kterým budou předávány složité ekonomické zločiny, a připravit zákony, které zlepší možnost stíhat podvodníky. Uběhl rok a je možné účtovat. Tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Voráček zapomněl, že jeho rezort dostal od vlády loni nějaké úkoly, a tak nemohl říci, zda jsou splněny. Podle právníků z justiční praxe se však nic nezměnilo. Soudní systém prý funguje stejně jako loni a důslednější tresty také není možné zaznamenat, hlavně proto, že nebyl souzen žádný velký podvodník. Hmatatelným důkazem vládní snahy něco dělat bylo jmenování vládního zmocněnce pro boj se závažnou hospodářskou kriminalitou - stal se jím vrchní státní zástupce Augustin Hrbotický. Jeho zásluhou se především navázala komunikace mezi úřady. Do té doby nic podobného neexistovalo, a když třeba lidé z bankovního dohledu zjistili nějakou nepravost, většinou to policii vůbec nehlásili. A pokud ano, tak si zase policisté nevěděli rady s odbornou finanční terminologií - netušili prostě, co se jim chce sdělit. Na speciální školení proto tehdy přijela do Čech skupina expertů z americké FBI. Na základě zmocněncovy práce začala policie vyšetřovat asi třicet případů bankovních a jiných podvodů, po půl roce však byl Hrbotického tým rozpuštěn. Současná vláda se o problém už vůbec nezajímá.

Já to vrátím

A jak dnes vypadá vyšetřování odhalených případů? Jmenujme pro ilustraci pár nejznámějších. Jako jeden z prvních finančních podvodníků se do povědomí veřejnosti zapsal šéf pardubické firmy VK Invest Viktor Volf. V roce 1994 lidem nasliboval vysoké úroky a díky tomu získal zhruba od pětistovky důvěřivců bezmála čtyřicet milionů korun. Minulý měsíc byl Volf odsouzen k deseti letům vězení, verdikt ale na vlastní uši neslyšel, neboť před dvěma lety zmizel do ciziny. Stejný fígl sehrál v roce 1996 Alim Karmov. Ten vylákal od lidí přes dvě stě milionů korun a i on tehdy policii sliboval, že když jej nechá na svobodě, peníze vydělá a vrátí je. „Ruské zvíře“, jak Karmov sám sebe pojmenoval v novinovém inzerátu, sedí už dva roky ve vazbě a policie stále vyslýchá svědky z řad okradených. Téměř stoprocentního majitele Kreditní a průmyslové banky Antonína Moravce policie zatkla už v roce 1994 a po roce jej z vazby propustila. KPB si na mezibankovním trhu půjčila 2,5 miliardy korun a větší část těchto peněz zmizela ve firmách patřících Moravcovi. Ten byl loni obžalován z poškozování věřitelů a soud zatím studuje spisy. Případy, kvůli kterým se ve své době scházela vláda a které plnily stránky novin, k žalobě zatím nedospěly.

Například bankovní bomba ze září 1996: tehdy byli zatčeni představitelé dravé finanční skupiny Motoinvest (mezi nimi ředitel společnosti Jan Dienstl) za machinace v plzeňské Kreditní bance. Podle policie měli nevýhodnými transakcemi připravit vkladatele a věřitele banky o tři miliardy korun. Šest čelných představitelů Motoinvestu a banky bylo vzato do vazby, do měsíce byli propuštěni. Dodnes jsou sice obviněni z poškozování věřitelů (nebo aspoň z návodu k tomuto činu), ale podle státního zástupce Hrbotického se obvinění „upřesňuje“ a konec případu je v nedohlednu. Je však obviněno dalších čtyřicet lidí, kteří bance nevrátili půjčené peníze. Motoinvest byl zapleten i do kauzy C.S. Fondů, která měla přímý vliv na vznik Klausova „balíčku“. Z fondů tehdy zmizelo během čtrnácti dnů 1,3 miliardy korun. Policie na sklonku loňského roku zatkla tři účastníky tunelu: Václava Frantu, Tomáše Roitha a Petra Sisáka, další tři podezřelí zmizeli v zahraničí. Ve vyšetřování se podle policistů od té doby nic zvláštního neudálo, kdy bude podána žaloba, nikdo neví. Když byli před rokem zatčeni dva nejvýznamnější představitelé Investiční a Poštovní banky (IPB) Jiří Tesař a Libor Procházka, zdálo se, že konečně dojde i na ty nejvýznamnější „velké ryby“. Policie sice bankéře podezřívala, že kvůli tučné provizi uskutečnili pro banku nevýhodný kšeft, a v rámci pátrání objevila podezřelé obchody První investiční (což je společnost patřící IPB), kterými měli akcionáři údajně přijít asi o šest set milionů korun, nicméně v případu vyslechla od loňského prosince zatím jenom deset lidí. Podle vrchního státního zástupce je toto tempo příznačné pro všechny kauzy zmiňované v článku.