Poslední mezinárodní srovnávací výzkum vzdělanosti, který uskutečnila mezinárodní společnost IEA (viz Respekt č. 14 a 18/98), přinesl zjištění, která nejsou pro náš vzdělávací systém příliš povzbudivá. Poslanecká sněmovna shodou okolností brzy po zveřejnění prvních výsledků schválila vysokoškolský zákon, na který se čekalo šest let. Rodil se nejdříve v přetahování mezi vysokoškolskou a státní administrativou a následně v řeži politických představ a zájmů ve sněmovně. Zákon na straně jedné obsahuje mnohá zásadní zlepšení, jako je například možnost vzniku soukromých vysokých škol, na straně druhé vinou politických kompromisů neobsahuje možnost zavedení školného na státních univerzitách. Nemá už smysl připomínat zarážející samozřejmost, s jakou naše veřejnost až dosud přijímala existenci zákonného zákazu existence soukromých vysokých škol, a tudíž i zákazu tak úctyhodné občanské svobody, jako jsou investice do vlastního vzdělání. Dnes jde o něco jiného: zdá se, že naše vysoké školství se ani po přijetí zákona nezbaví dvou zásadních nedostatků, totiž své relativní chudoby a kulhající kvality.
Bez školného a bez konkurence
Již zavedené státní vysoké školy získávají přijetím zákona statut veřejných škol a spolu s ním obdrží ještě více autonomie, než měly dříve. Financovat je však i nadále bude téměř výhradně státní rozpočet. Tento systém by mohl uspokojivě fungovat, pokud by školy byly vystaveny efektivním formám konkurence. Jeden z mála představitelných zdrojů konkurence - potřeba přilákat studenty - nepřichází v úvahu, protože poptávka po studiu několikrát převyšuje nabídku. Představa, že dostatečnou konkurenci do systému vnesou nově povolené soukromé vysoké školy, je velice pochybná.
Nové soukromé vysoké školy, pokud nějaké vzniknou, budou mít obrovský handicap: bude jim chybět rozsáhlé materiální zázemí, kterým dnes disponují školy státní. A jestliže například mezi problémy státních škol přesto patří nedostatečné ubytovací kapacity na kolejích, lze jen stěží očekávat, že si je nechají postavit soukromé školy. Vždyť i ve Spojených státech, kde soukromé vysoké školy dosáhly světového věhlasu a kde žije mnohem více filantropů a lidí ochotných soukromé vysoké školy zakládat, bychom soukromé univerzity založené v druhé polovině našeho století hledali jen s obtížemi. Při velkých počátečních nákladech totiž soukromé finance nemohou obstát před školami, které platí stát. Bez konkurence se u nás nebudou prostředky školám rozdělovat o nic efektivněji než dosud a důsledkem bude spolu s nezájmem akademického světa o život zbytku společnosti i další stagnace kvality a rozmanitosti studia.
Trvale nízký rozpočet
Vysokoškolský sektor také může i nadále počítat s tím, že jeho finanční prostředky budou omezeny. Důvod je prostý: protože chod většiny škol bude nadále hrazen ze státního rozpočtu, lépe řečeno z daní placených všemi zdejšími občany, o objemu prostředků bude nadále rozhodovat mezigenerační dohoda zprostředkovaná na politické úrovni. Rozhodování o investicích zkrátka bude i nadále v rukou těch, kdo na vysokoškolském vzdělání nemají bezprostřední zájem, protože mají mnoho jiných, jim bližších zájmů. Naopak skupina těch, kteří studovat chtějí, protože si uvědomují finanční a nefinanční přínos vzdělání, bude i nadále závislá na politické (ne)vůli. Efektivní poptávka po vysokoškolském studiu podložená současnými či budoucími finančními prostředky jednotlivců usilujících o vzdělání tak bude i nadále významně převyšovat nabídku. A také podíl vysokoškolsky vzdělaných občanů u nás bude nadále patřit k nejnižším v Evropě. Vysokoškoláci přitom mají už dnes v průměru o šedesát procent vyšší plat než zbytek občanů a tento rozdíl nadále roste. To je jistě dobrá zpráva pro šťastlivce, kteří se na vysokou školu univerzitního typu za státní peníze dostanou, avšak bude opakovaně vyvolávat smutek a „blbou náladu“ těch, kteří sice na studium mají, ale nevyjde na ně řada.
Jak známo, státem financované vysoké školství činí bohaté lidi ještě bohatšími a chudé lidi ještě chudšími. Pokud se totiž na přínos vysokoškolského studia pro jednotlivce podíváme optikou jejich celoživotních příjmů, zjistíme, že výnosy ze vzdělání mnohonásobně převyšují počáteční investice. Těchto výnosů se za státní prostředky a na úkor sociálně potřebných občanů dostává všeobecně schopnějším lidem, kteří by se o sebe a své rodiny dokázali dobře postarat sami, i bez studia na vysoké škole.
Autor je zástupcem šéfredaktora časopisu Svobodné rozhledy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
