Básník, malíř, dramatik a překladatel LAWRENCE FERLINGHETTI se narodil r. 1919 v New Yorku. V roce 1955 založil nakladatelství City Lights, které se zaměřilo na vydávání mladých amerických autorů. Proslulým se stalo po vydání sbírky Allena Ginsberga Kvílení (1956), které upozornilo na tehdy neznámou beat generation.Ferlinghetti je autorem třinácti básnických sbírek, dvou novel a experimentálních her, překládá francouzskou a italskou poezii. Českým čtenářům jeho poezii objevil - podobně jako další básníky beat generation - na počátku 60. let Jan Zábrana, jehož překlady napomohly tomu, že se poetika „zbité generace“ stala jedním z iniciačních zdrojů a posléze i symbolů obnovující se svobodné české kultury. Zábranovy překlady vycházejí v úplnosti teprve nyní, u příležitosti básníkovy první návštěvy Prahy. V těchto dnech u nás poprvé vyšly také dva soubory jeho divadelních her (tři z nich v evropské premiéře uvedlo divadlo Vpřed). Ferlinghetti se v Praze minulý týden zúčastnil Festivalu spisovatelů a Beat Generation Fest, který pořádala Jazzová sekce.
Jste básník světového věhlasu, vaše knihy stále vycházejí - jen Lunaparku v hlavě se jen v Americe prodalo přes milion výtisků. Mohl byste žít ze své slávy. Vy si ale nedáte pokoj, stále zkoušíte nové věci. Překládáte, malujete, tady v Praze jste si tiskl nějaké litografie, napsal báseň a esej… Proč si v klidu a pohodě neužíváte slávy?
Zdá se mi, že má sláva a popularita je daleko větší tady v Praze než ve Státech. Berete mě tu tak vážně, že se snad nakonec začnu brát moc vážně sám.
Byl jste pozván do Prahy na Festival spisovatelů, debatujete tu o poezii, o níž jste diskutoval celý život. Baví vás to ještě?
Já jsem nikdy o poezii nediskutoval. Nikdy o poezii nediskutuju - jen ji píšu a přednáším.
Vy jste svou poezii nikdy nerozebíral?
Zažil jsem spousty čtení, při nichž básník přečte patnáctiminutový úvod k dvouminutové básni. To mě odjakživa štvalo, protože jediné, na čem záleží, je sama báseň. Báseň se musí prosadit sama - jako národní písnička, bez rekvizit, bez berliček, bez vysvětlivek. Pokud ji musíte vysvětlovat, je to průšvih. Komunikace selhala. Když po mně někdo chce, abych vysvětlil svou báseň, abych vysvětlil, co určitý verš říká, znamená to, že se mi nepodařilo vyjádřit, co jsem chtěl. Báseň bych mu znovu přečetl, ale nesnažil bych se ji vysvětlit.
Rychle dovnitř a rychle ven
Ale spousta básníků na amerických univerzitách se výkladem poezie živí. Co si myslíte o jejich workshopech nebo těch takzvaných kurzech kreativního psaní? Slyšela jsem o kurzech Edwarda Albeeho, Roalda Dahla…
A mnoha dalších… Já si myslím, že básnické kurzy znamenají smrt básníka. Copak Shelley nebo Keats by na takové kurzy chodili? Chodil by na ně Rimbaud?
My v Česku zatím nic takového nemáme. Ale naši literáti učí na amerických univerzitách. Nám byste je nedoporučil?
Takové kurzy asi mají svůj význam někde v izolovaných komunitách daleko od velkých měst. Anebo i ve velkých městech, kde se lidé cítí osamoceni, obklopeni samými materialisty a byznysmany a nemají si s kým pořádně promluvit. Ti se pak cítí dobře na nějakém kurzu nebo čtení poezie, cítí se spřízněni s lidmi podobného zaměření, třeba z undergroundu… Je to takový věčný underground, který existuje i v naší skvělé svobodné kapitalistické společnosti.
Takže ty kurzy nějaký smysl?
Mají - neměl bych o nich mluvit jako snob. Můžu uvést příklad, mám známé, kteří něco podobného dělali v Sanduski v Ohiu, to je až daleko ve středu Ameriky. Všechna ta malá města v americkém středozemí jsou příšerná, myslím, že Allen Ginsberg řekl, že žít na takových místech, to je smrt, velká americká smrt. O tom byla napsaná spousta amerických románů a básní. Namátkou Winesberg, Ohio od Sherwooda Andersona. To je skvělý román o ubíjejícím, skomírajícím životě v malém městečku uprostřed Ameriky. Kdyby ve Winesbergu v Ohiu byl básnický kurz, možná by se některé postavy z románu nezabily… ano, opravdu.
Tisíce a tisíce neznámých básníků, kterým nějaké malé nakladatelství vydalo sbírku, takhle působí na amerických univerzitách. Učí tam třeba celý život. A spousta z nich jsou dobří učitelé. Taky Allen Ginberg byl skvělým učitelem, profesorem na univerzitě v New Yorku, na Brooklyn College. To já se na učitele nehodím, jsem moc sobecký. Když si představím, že bych měl každé ráno vstávat a předstoupit před skupinu lidí nebo nedej bože ještě nějakých teenagerů ve třídě, rozbolí mě z toho hlava. Raději si píšu sám. Opravdu bych na to neměl čas. A taky proč já bych měl vyzrazovat každý den ráno ve třídě tajemství svého řemesla? Poezie je přece soukromá aktivita.Zdá se mi v pořádku, když je básník profesorem třeba na rok. Ale pokud tam zůstane, je to mrtvý básník.
Takže finanční zabezpečení znamená konec básníka?
To se stalo mnoha americkým básníkům, kteří byli v mládí velmi nadějní. Pak se stali profesory, a tím skončili.
Jak to děláte vy?
Já to dělám tak, že univerzitu jenom navštívím. Chodím na spousty univerzit, ale jen tak rychle dovnitř a rychle ven. Přijdu třeba na jednodenní čtení nebo se zdržím tak dva tři dny, ale pak pryč. Přijdete tam, vezmete honorář, a pak rychle ven. Mladí básníci často říkají, tak co mám dělat, vždyť musím jíst. Toť otázka. Už Shakespeare říká, že blahobyt je největší metla lidstva.
Spojencem proti své vůli
V 60. letech jste psal všelijaké „letáky“, jako byl například Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta Eisenhowera a Tisíc obav za Fidela Castra. Proč už dnes není třeba psát takové „letáky“ proti zlu ve světě?
Kdo říká, že není? Já jsem nikdy neřekl, že by to nebylo nutné nebo důležité.
A proč už je nepíšete?
Já je píšu.
Takové „letáky“ jako v 60. letech?
Dnes je jiná doba, letáky nejsou tak efektivní. Existují účinnější způsoby, například publikování na internetu. Samozřejmě, že je důležité stále psát protestní díla - do té doby, dokud se stát nebude chovat tak, aby básník nemusel být jeho nepřítelem.
Jak se dá bojovat proti různým zlořádům tohoto světa jen takříkajíc zpoza pultu v City Lights?
Ale vždyť já dělám spousty rozhovorů, tak jednou až dvakrát týdně. Vždycky zavolá nějaký novinář a domluvíme se. Málokdy je to ale pro místní tisk. Doma nebývá nikdo prorokem. Doma je básník ignorován. Ani pomalu nevědí, že existujete. Já bych nikdy nebyl na titulní straně novin v San Francisku nebo snad v New York Times. Jako tady.
Proč myslíte, že to tak je?
My nejsme důležití pro materialisty, kteří ovládají Ameriku. Básníci je ani zbla nezajímají. To není jako v Evropě. Bohužel si myslím, že tak tomu je i v Anglii.
U nás se básníci protloukají všelijak.
To je v pořádku, myslím, že ti nejlepší básníci prostě musí hladovět. Z toho ta vášeň.
Takže jste proti státním dotacím na umění?
Proti jakýmkoli dotacím, hlavně ve Státech, kde se to rychle může změnit ve fašismus. Jakmile básník řekne něco, co by mohlo poškodit establishment, něco podvratného, vinu má hned Státní dotace umění, která podporuje spisovatele, básníky a umělce vůbec, a Kongres pokrátí rozpočet. A tohle už je téma, o kterém jsem diskutoval v mnoha rozhovorech - ochota básníka spolupracovat se státem. Když jsem se na to ptal v pondělí na pódiu prezidenta Pražského festivalu spisovatelů Michaela Marche, nějak šikovně tuhle otázku obešel. Ptal jsem se ho, jestli by poezie měla být služkou státu.Nemluvím zrovna o české vládě, mluvím o velkých kapitalistických demokraciích, kde se, pokud berete peníze od státu, stáváte spojencem proti své vůli. Spolupracujete s vládou, která vám jednou rukou podává peníze a druhou rukou zabíjí miliony lidí někde za mořem v nezákonné válce, jako tomu bylo ve Vietnamu.
Vy mluvíte o americké vládě. Naše situace je odlišná.
No ano, americká vláda je velmi militaristická a imperialistická…
Ale pro nás je lepší Amerika než Rusko.
Vážně si myslíte, že od Ruska vám dnes ještě něco hrozí? Není to taková národní paranoia?
A nemyslíte, že Amerika už dnes není imperialistická a militaristická?
Je taková i dnes, a byla taková od samého začátku. Když si poslechnete naši hymnu, v jedné části jsou slova, bomby explodující na nebi ukazují, že naše vlajka tu je pořád. Takže vláda má vlastně militaristický základ.
To je popis nějaké bitvy, ne?
Ale je zajímavé, že se o tom mluví ve státní hymně.
Zvláštní…
U nás máme trochu jiné aktuální problémy, například s Romy. Cítí se diskriminováni, stěhují se ze země a žádají o azyl v Anglii, Francii, Kanadě.
To myslíte rumunské Cikány?
Ne, české. Občany tohoto státu. Říkáme jim Romové.
Aha. To se myslím používá i v italštině. Myslel jsem, že k vám přicházeli z Rumunska.Mě překvapilo, jak málo lidí jiné barvy pleti jsem u vás viděl. Já jsem tady snad ještě neviděl na ulici jediného černocha. Ani na festivalu nebyl jediný černoch… Ani jediný tmavý hudebník. Zvláštní…
Opravdu jich tu není mnoho, jsou to většinou studenti a mají problémy s českým rasismem. Jsme netolerantní.
Osobně si myslím, že společnost musí být velmi otevřená. Například v San Francisku je ohromná homosexuální komunita. V City Lights jsme měli zaměstnance snad každého sexuálního zaměření. A každému je to úplně jedno. Myslím, že je to skoro stejné s barvou pleti. San Francisko dnes má skoro osmdesát procent obyvatel jiné než bílé pleti, pomalu se stává jakýmsi latinskoamerickým městem, kde jsou barva i krev tak smíšené, že se společnost už dostala za tenhle problém.Tohle jsem si uvědomil na Kubě už v roce 1959 - to byla má první návštěva Kuby. Setkal jsem se s Pablem Nerudou. Pořádal velké čtení v budově Kapitolu, kde se scházeli senátoři ze starého Batistova režimu. Celá hala byla plná fidelistů v khaki kalhotách, žádné obleky s kravatami, na sametových židlích seděli barbudos a kouřili doutníky. Když jsme vcházeli do sálu, letmo jsme se podíval do obecenstva a nebyli tam žádní bílí. A byla to normální kubánská populace.Takhle se teď mění taky San Francisco. Takže se nakonec dostanete do situace, že se podíváte na člověka a už ani nevnímáte barvu jeho pleti. Na druhou stranu ale musím říct, že tak to vypadá jen ve městě. Když vyjedete za předměstí, je to úplně něco jiného.
Když mluvíme o homosexuálech - u nás nemohou žít v registrovaném partnerství, nemohou po sobě dědit, adoptovat děti…
Ve většině států v USA to je taky tak. Moc států zákon o partnerství nemá, tak dva tři.
V našem parlamentu se o tom bouřlivě debatovalo. Nejkritičtější byly hlasy z křesťanských stran.
U nás je to stejné. Mnoho mých přátel mezi beatniky byli gayové. A to si vážně dnes už neumí nikdo představit, jak těžké bylo pro člověka vyslovit, přiznat, že je homosexuál. Dnes už je to za námi a společnost je daleko tolerantnější. Za toho půl století se strašně moc změnilo.
Ego
Řekl jste, že se vám Praha - podobně jako Paříž nebo Florencie - zdá městem femininním. Na rozdíl od Říma, který má jasně maskulinní charakter. To je pocit ze vzhledu města nebo z čeho?
Z celkové atmosféry, i z lidí v něm. To platí i o mužích.
A ještě na konec: jaký má pro vás dnes smysl zúčastňovat se festivalů spisovatelů?
Je to skvělé pro růst vlastního ega… Tento týden mám obrovské ego. Skoro tak velké jako Jevtušenko, ale ještě ne tak velké jako Vozněsenskij.
Autorka je překladatelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
