Na únorové schůzi Poslanecké sněmovny prošel prvním čtením zákon o znakové řeči. Byl předložen z iniciativy poslanců Pavla Dostála a Miloslava Kučery (ČSSD) jako poslanecký návrh. Vláda si vyžádala vyjádření příslušných ministerstev a Legislativní rady, poté návrh zákona posoudila. Výslovně jej sice nezamítla, avšak ani nevyslovila souhlas. Vládní stanovisko, formulované na způsob „chytré horákyně“, bylo důsledkem rozpaků a předsudků, které dosud vůči znakovému jazyku převládají.
Nenápadná diskriminace
Své rozpačité stanovisko se kabinet pokusil „pocukrovat“ závěrečnou formulací: „Vláda je připravena vždy zodpovědně přihlížet k potřebám a oprávněným zájmům zdravotně postižených občanů, nepovažuje však za správné řešit potřeby a nároky jedné skupiny zdravotně postižených samostatně."Praktická nebo úplná hluchota představuje ze sociálně- právního hlediska bezesporu těžké zdravotní postižení (tak je také chápána ve vyhlášce MPSV č. 182/1991 Sb. a č. 207/1995 Sb.). Na rozdíl od ostatních typů postižení zde však hlavní problém není jen v tělesném handicapu, jako je tomu např. u nevidomých nebo u vozíčkářů, ale zejména v komunikační bariéře vůči normálně slyšící a mluvící populaci. Uvnitř své komunity jsou tito lidé vlastně zdraví.Je to zcela odlišná situace než např. u nevidomých, kteří se navzájem vidí stejně málo, jako vidí okolní svět. Naproti tomu i lidé úplně hluší, neschopní orální promluvy (dříve tzv. "hluchoněmí“), kteří ve slyšící…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
