Málokterému českému umělci se dostalo takové legendické záře jako Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). Zasloužil se o to zejména jeho starší druh Bohumil Hrabal, „Doktor“, který ve svých boudníkovských textech, ovšem v síti mnoha přesných postřehů, básnil i svůj sen o posedle tvořivé, až extatické existenci. Co z těchto literárních obrazů „něžného barbara“ odpovídalo skutečnosti a co byla jen spisovatelova fikce? Nepochybuji o tom, že smyšleno bylo leccos, ale současně nemohu souhlasit s nedávnými názory (Jiří Olič v LN) - mj. o tom, jak tato literární a později i kinematografická legenda je veskrze matoucí a nemá nic společného s Boudníkovým osobním příběhem. Myslím si, že i kniha Vladislava Merhauta Zápisky o Vladimíru Boudníkovi je především důvěryhodným svědectvím o tom, jak legenda a „reál“, to populárně velkorysé i to skrytě přízemní, už za Boudníkova života v něm přebývaly v někdy až drastické jednotě a nedají se ex post nějakým čistým řezem oddělit. Do jednoho osudu se tu směstnala vášeň tvořit, lidské charisma a rovněž i nesporná existenční mizerie a osobní bezmoc.
Finále
Má svůj význam, že v Merhautově knize se ocitáme až v posledním údobí Boudníkova života, v letech 1960–1968, kdy libeňský Mistr, dělník a grafik, získává jistou proslulost, vystavuje doma i v zahraničí a načas se dokonce díky stipendiu ocitá mimo fabriku. Merhautovy zápisy ovšem ukazují, jak tyto velmi rozporné náznaky Boudníkova přechodu z umělecké periferie do centra…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
