Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Jakési cosi

Na filmu Mrtvej brouk (rež. Pavel Marek) je asi nejzajímavější, jak se některé věci nemění, jak totiž jistý druh myšlenkové i umělecké mdloby a prázdnoty vyznívá nakonec stejně, ať vzniká za tuhé normalizace, v jejím konci nebo nyní, v nerozvinutém kapitalismu. Takový film provází neustálý pocit, že podobné „vzorce“ chování předváděli již jiní mladí hrdinové, a vzápětí si vzpomeneme na různé ty Kamarády do deště a Discopříběhy s jejich schopností předvést pubertální křeč jako heroický konflikt. Samozřejmě, že se leccos změnilo, respektive „vyměnilo“, především sociální status postav: z kominických učňů a začínajících taxikářů se stali zevlouni kolem reklamních agentur, čekající na svou „příležitost“. A místo do továrních hal a mládežnických diskoklubů (v pozdějších verzích změněných na vekslácká bistra) to dnešní scenáristy táhne spíše do populárního prostředí blázince a meditativních čajoven. Jde však v obou případech o přesun z jedné rekvizity do druhé; tehdy nebo dnes, vždy šlo jen o vnější použití oněch prostředí či typů, jen o kostýmování chatrného „čehosi“, z čeho se měl ve filmu snad stát jakýsi generační pocit. Samozřejmě Soukupovy kýče oslovovaly jinou vrstvu diváků a dusaly jinými rytmy, s Mrtvým broukem však mají společné to základní: banální psychologii postav, předstírání konfliktu tam, kde jde ve skutečnosti o trapný produkt pózy, a nakonec nenáročnou žoviální sebelásku, s níž mladí lidé točí filmy o mladých lidech.

Bohnický Eden

O…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].