Minulý týden padlo ve Vídni definitivní rozhodnutí ve sporu o památník, sporu, který se táhl dva roky. Nejde o lecjaký památník a také dotyčný spor se vymykal běžnému dohadování. V té nejobecnější rovině bychom ho mohli charakterizovat asi takto: je holocaust tak unikátní událostí v rámci židovských dějin, že přehluší vše ostatní, nebo je „jen“ kapitolou v dlouhé řadě katastrof?
Památník, či vykopávky
V roce 1995 inicioval Simon Wiesenthal, šéf Dokumentačního střediska svazu židovských pronásledovaných, stavbu památníku pro 65 000 židovských obětí nacistické éry v Rakousku. Památník měl stát na Židovském náměstí v prvním vídeňském obvodu. Mezinárodní soutěž vyhrála anglická sochařka Rachel Whitereadová návrhem betonového kubusu, který ze všech čtyř stran představuje knihovnu s nepřístupnými, hřbety navenek obrácenými svazky (symbolika lidu knihy a písma).
Památník šoa byl ve Vídni jen otázkou času, neboť až dosud tu existoval jen pomník proti válce a fašismu Alfreda Hrdlicky na Albertině náměstí. Proto mělo vše zelenou a na přelomu let 1995/96 začali na místě památníku kopat archeologové. Jenže vykopávky odkryly části středověké židovské čtvrti se zbytky synagogy (dnes zvané Or Zarua), němého pomníku pogromu z let 1420–21, a osud památníku holocaustu, který by tyto nálezy zakryl, byl znejistěn. Původně bylo jeho odhalení stanoveno na 9. listopad 1996 (58. výročí křišťálové noci), ale tento termín byl několikrát odsunut. Příčinou byly…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
