Není tomu až tak dávno, kdy se básník chřadnoucího sovětského impéria Bulat Okudžava vyjádřil k situaci ve své zdevastované vlasti v legendární baladě slovy „nám je zapotřebí alespoň jednoho malého vítězství“. Vše marné. S odstupem lze říci, že namísto Ruska sbíral vavříny poválečné doby poražený rival: Německo. Je příznačné, že jedním z prvních momentů (západo)německé poválečné normalizace byl roku 1954 nečekaný triumf německých fotbalistů ve finále mistrovství světa nad favorizovanými Maďary. Od té doby to šlo s německým fotbalem i hospodářsko-politickým zázrakem strmě nahoru. Pravdou však zůstává, že z estetického hlediska se dalo na německá vítězství stále méně koukat. Ne náhodou prohlásil předloni před doposud posledním triumfem německé jedenáctky na mistrovství Evropy německý šampion v kancléřství Helmut Kohl: „V dnešní době se nevyhrávají žádné ceny za krásu.“
Právě kancléř Kohl musí dobře vědět, o čem hovoří. Letos, v roce spolkových voleb, se politik, který přes dvacet let nepoznal osobní porážku, chystá ve jménu Evropy, modernizace země, křesťansko-konzervativních hodnot, ale především Helmuta Kohla opět zvítězit. Přitom není zapotřebí ani studovat strategii, s níž půjde Kohlův tým do boje. Podobně jako v německém fotbalu půjde i zde hlavně o sázku na osvědčené kvality, jako je pracovitost, houževnatost a účelnost. Kreativitu, fantazii a trochu naivní utopie si mohou dovolit pouze ti, jak píše novinář Helmut Böttiger, "kteří již beztak nemají šanci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
