Když dva dělají totéž, není to totéž. Klišé nahánějící husí kůži, ale - marná sláva - často trefné. Dokonale se uplatnilo v polovině prosince při tom, čemu se dnes říká „rozšiřování euroatlantických struktur“. V sobotu 13. prosince Evropská unie rozhodla, že už za tři měsíce nabídne jednání o vstupu šesti kandidátům včetně Česka. V úterý 16. prosince pak Česko, Polsko a Maďarsko podepsaly přijímací protokol do Severoatlantické aliance. Člověk by si letos až pomyslel, že sleduje jakýsi paralelní slalom. Jako by se NATO i EU po dlouhém váhání začaly předhánět kdo s koho, kdo se rozšíří dříve. Ale realita je složitější. Jako vrabec v hrsti se zatím rýsuje jen Aliance, a to ještě s podmínkou.
Ano, ale - ano, ne
Představitelé EU mohou prohlásit cokoliv, neboť dobře vědí, že jejich organizace je spoutána nekonečným řetězem předpisů, pravidel a společných politik. Země, která chce do Unie vstoupit, se musí nejdříve sama změnit k jejímu obrazu, tedy přizpůsobit jí svůj právní řád, své zákony, svou politiku. Na druhé straně se přestavuje i sama Unie. Proto také kandidát, který se chce měnit k obrazu Unie, tento obraz v podobě, jež bude odpovídat okamžiku jeho vstupu, ani nezná. Proto může sama Unie říkat: zahájíme s vámi jednání, ale přijmout vás můžeme jedině tehdy, pokud k tomu budete zralí vy, tedy změníte to a to a to, a současně k tomu budeme zralí i my, tedy změníme to a to a to. Stále tak slyšíme „ano, ale“.
Jazyk NATO mnohem více připomíná…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
