"Loudal jsem se za Kratochvílem, který ťukal na dveře baráků teprve potom, co je otevřel. Uprchlíci vždycky všeho nechali a užasle na něj zírali, ale protože jim připadal jako výstřední pupkáč, jako komická figurka, tak si jen vyměnili pár pobavených pohledů a rychle se uklidnili. Kratochvíl se nikoho na nic neptal.
Coural se holou místností, přátelsky se křenil a nasával do sebe atmosféru. Obhlédl si, jaké tu je světlo, a pomalu začal zvedat foťák. Uprchlíkům nevadil. Nezačali se nervózně ušklíbat, nikdo na něj nekřičel, nikdo před ním nepózoval - za pár minut se život v ubytovně vrátil do starých kolejí a komický řízek Antonín snímal pravdivé obrázky bosých dětí, honících se po společných postelích a skákajících přes zachumlaná těla žen, které se pokoušely vyspat z deprese."
Takto popisuje metodu Antonína Kratochvíla jeho přítel, spisovatel a scenárista Jan Novák ve své knize Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci; fotografovi v ní věnuje podstatnou část oddílu nazvaného Kniha nových zemí. Novák zde přibližuje fotografování v uprchlickém táboře v Chorvatsku během nedávné války na Balkáně. Přestože tyto snímky na nynější Kratochvílově pražské expozici nenajdeme, je skoro jisté, že většina záběrů z vystaveného souboru Rozbitý sen vznikala právě takhle - z prvních pohledů a doteků.
Mžourání na Rozbitý sen
Antonín Kratochvíl emigroval z Československa, „jakmile to bylo možné“ - psal se rok 1967 a uprchlíkovi bylo dvacet. Z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
