Do francouzské literatury vstoupila Sylvie Germainová roku 1985 velice úspěšně románem Kniha nocí, jenž získal řadu cen včetně prestižní Féminy. Následujících sedm let prožila autorka v Praze, kde napsala dalších pět románů, které postupně vydávalo úctyhodné pařížské nakladatelství Gallimard. V těch prvních se ještě vracela do mytické krajiny severofrancouzského venkova, kde se odehrává i děj prvotiny, avšak prostředím jejích posledních děl je už Praha, evokovaná s citovým zaujetím pro přeludnou a trýznivou atmosféru „hlavního města magie“. I když její dva romány, které až dosud vyšly v českém překladu (Dny hněvu, 1995, Kniha nocí, 1997), nepatří k pražskému cyklu, přesto je podivné, jak malý zájem vzbudily. Napsala je přece významná francouzská spisovatelka, která je s naší metropolí osudově spjata a svým způsobem naplňuje tradici cizojazyčné pražské literatury. Když se však vžijeme do čtenáře, který má ve zvyku prolistovat si letmo svazek, o jehož koupi uvažuje, uvědomíme si, že blouznivý styl Germainové může při prvním zkusmém dotyku odradit. První, co z textu začiší, je vznosný patos a rafinované citové afekty, tedy polohy dosti vzdálené zdrženlivému českému duchu. Hodnoty románů Sylvie Germainové se poodhalí, až když se pořádně začteme. Do tohoto básnicky stylizovaného světa je třeba vstoupit a přijmout jeho osobitý řád i autorčino hyperbolizované vidění.
Sága snění
Dějovou kostru Knihy nocí tvoří sága rodu Penielů, původně plavců na řekách, později sedláků, která začíná někdy před polovinou minulého století narozením otce hlavního hrdiny. Veskrze příkladný mladý muž narukuje do prusko-francouzské války, v níž utrpí těžké zranění. To se stane rozhodujícím předznamenáním příběhu celého rodu. Zmrzačen nejen tělesně, ale i psychicky, nedokáže potlačit zlobu a nenávist, proklíná Boha a hrdinu románu Victora Flandrina zplodí s vlastní dcerou.
Hlavním dějištěm románu je statek, kde se Victor Flandrin usadí. Jeho ženy jedna za druhou umírají, nechávají však po sobě spousty dětí. I ty často hynou, nejvíc v době první a druhé světové války. Příběh se uzavírá smrtí Victora Flandrina někdy koncem čtyřicátých let a narozením posledního výhonku rodu Charlese Victora, jehož osudy Germainová vylíčila ve svém dalším románu Noc ambry.
Rozhodujícími akty v osudech několika desítek postav je plození, těhotenství a porody, vývoj dětí a jejich zasvěcování do podivností a hrůz světa, čisté i nečisté milostné touhy, děsivé úrazy, obludné projevy chorob, úchylek a psychických poruch, bolest, umírání. Člověk je představen především ve své tělesnosti: v proměnách těla se zračí jeho vnitřní stav i úděl. Hříčky tělesnosti - bujení, deformace, destrukce, jizvy či amputované údy - se stávají metaforami životních dějů. Ty jsou jakoby předem určeny rodovou příslušností a osudem. Režiséry vegetativních dramat na scéně lidských těl jsou jednak genetické záludnosti, jednak zázraky, které autorka vnímá jako tajemné stopy nezbadatelné vyšší moci, ať už ďábelské či boží. Bezpočet barvitých, někdy zcela fantastických morytátů je rámován velebnými obrazy přírodního dění.
Některé povrchní znaky spojují prózy Sylvie Germainové s magickým realismem, který se prosadil zvláště v latinskoamerických literaturách, avšak její přístup k psaní je spíš opačný. Zatímco Marquéz, Carpentier či Posse využívají obrazotvornost k tomu, aby své přesvědčení o stavu reality shrnuli v syntéze důmyslně zkonstruovaného fantastického obrazu, Germainová postupuje jako analytik, který prozkoumává vlastní podvědomí, aniž by předem věděl, co tam nalezne. Na rozdíl od surrealistů, zaznamenávajících své sny a pokoušejících se o jejich rozbor, však volí metodu bachelardovského snění, které nevylučuje účast vědomí. Sníc o roztodivných osudech jedné lidské rodiny, snaží se dobrat rodové, tedy kolektivní paměti. V přeludech, které vykresluje, cítíme kulturní archetypy, které sice nedokážeme pojmenovat, ale vnitřně jim rozumíme.
Zápas s Neznámým
Otázka, od níž se autorčino snění odvíjí, je rovněž prastará: Je-li Bůh spravedlivý, proč dopouští tolik zla a utrpení, a pokud je nespravedlivý, jaký má jeho existence smysl? V tomto ohledu se kniha jeví jako soudobý doplněk k drsným legendám Starého zákona. Vršení pohrom připomene knihu Jobovu, ale téma je bližší motivu Jákobova zápasu s Neznámým. K němu ostatně odkazuje i příjmení rodu - Peniel - tak totiž Jákob pojmenoval místo střetu. Otec Victora Flandrina se Boha zřekl vzpurně hříšným stylem starého Karamazova. Jeho syn, nesoucí magické znaky vyvolenosti, je mužem země, starostlivým otcem dětí a svědomitým hospodářem. Jeho život ovšem provázejí nesčetné katastrofy, po nichž hledí k nebi vyčítavě, ale zároveň i podivuhodné zázraky, které ho ubezpečují, že nehledí do prázdna. Před smrtí nakonec zakotví v jakémsi nijak objevném panteismu, spatřiv lhostejného Boha v neměnném pohybu přírodních cyklů, k nimž vlastně patří i věčně se vracející válečné tragédie.
Sylvie Germainová je školená filozofka, žačka židovského náboženského myslitele Emmanuela Lévinase, jehož oborem byla etika. Zasvěcenci v románu nejspíš rozpoznají řadu odlesků jeho subtilních myšlenek, nezasvěcence však zarazí především brutalita obrazů, popisy hrůzy a obludností. Když se Germainová opakovaně ptá, jak může Bůh něco takového dopustit, dovede nakonec čtenáře k podezření, že za ně odpovídá vlastně sama. Ne že by neexistovala bolest a zoufalství, ale to obludné nakupení v příběhu Penielových je nepochybně dílem její autorské fantazie. A za tu nemůže Bůh, za tu je odpovědna jen samotná Germainová.
Sylvie Germainová: Kniha nocí. Vydalo nakl. Dauphin, Praha 1997, z francouzského originálu Le Livre des Nuits přeložila Věra Dvořáková, 293 stran, náklad a cena neuvedeny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
