Donedávna uctívané autority společenských věd bývají dnes často odkazovány do patřičných mezí. U některých je dokonce obtížné zachránit před útoky radikálů alespoň osamocené kameny ze zřícené teoretické stavby (K. Marx, R. Kinsey), u jiných objevujeme ty části díla, které byly dříve zastíněny senzačnějšími, dnes však už nevěrohodnými tezemi (S. Freud, M. Keynes). V první nebo druhé skupině by se mohl ocitnout i Charles Darwin, který však dosud přezkoumávání svých teorií celkem zdařile uniká. Jeho teorie o přirozeném výběru přitom měla na společenské vědy minimálně stejný vliv jako na vědy přírodní. Někteří autoři, jako například Paul Johnson v Dějinách 20. století, v ní dokonce spatřují „základní kámen marxistického pojmu třídního boje a hitlerovského rasismu“.
Nic lepšího nemáme
Je přirozené, že nejvíce kritiků evoluční teorie pochází z křesťanského prostředí. Darwinova teorie je v přímém rozporu s biblickým učením o stvoření, které ačkoli si nedělá nároky na vědeckost (poselství bible je otázkou víry; a co by to bylo za víru, kdyby se dala dokázat), je pravděpodobně nejucelenější tezí odporující naturalistické evoluci. Kdo věří v jiný výklad původu života, dostane se dříve nebo později do situace, kdy má předložit svůj pohled na věc. Jakmile se v argumentaci vyskytne nadpřirozená moc, objeví se na tváři evolucionistů shovívavý úsměv - takto přece věda nepracuje. Phillip E. Johnson v knize Spor o Darwina (Darwin on trial) soudí, že darwinovská…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
