Narcismus povznesený na úroveň politického argumentu, strany měnící se ve fankluby svého předsedy, zatahování médií do mezistranických i vnitrostranických sporů, permanentní konzultace, porady, jednání, vstupování a vystupování z vládní koalice a nakonec stále silnější únava sebou samým, jež nakonec nabývá podoby přání: ať občané u volebních uren rozhodnou, kdo z nás má pravdu. Obraz české pravice anno domini 1997? Nejen to. Stejně se před pádem vlády Suchocké chovala pravice v Polsku. Znamená to tedy, že i v Česku si pravicové strany vlastníma rukama dláždí cestu k politickému nebytí? To je teď stále ještě předčasné konstatování. Nicméně scénář, který se stal v posledních letech údělem polské pravice, by se u nás měl pečlivě analyzovat.
Mít vše a ztratit vše
Pro osvěžení paměti zpočátku několik faktů o postavení polské pravice na přelomu 80. a 90. let: v souladu se závěry jednání u kulatého stolu probíhají v Polsku v červnu 1989 částečně svobodné volby (nekomunistickým formacím byla předem přidělena maximální možná kvóta mandátů). Solidarita, jež se odvolávala na křesťanskodemokratické ideje, v nich získává 260 ze 261 možných míst. V prezidentských volbách o rok později získávají kandidáti pravice dohromady tři čtvrtiny hlasů, a v již zcela regulérních parlamentních volbách 1991 kolem dvou třetin hlasů. O dva roky později, v parlamentních volbách vyhlášených po pádu vlády Suchocké, však dostávají už jen třetinu hlasů. Obraz střemhlavého pádu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
