Michal Ajvaz (nar. 1949) je pozoruhodným a vzácným zjevem v současné české próze. A to přes to, že jeho jméno bývá už automaticky vyslovováno v jedné řádě s dalšími významnými „ne-realisty“ 90. let: Jiřím Kratochvilem, Danielou Hodrovou, Jáchymem Topolem… Ostatně takové přiřazování má blízko ke klišé a dobré autory toho vždy více odlišuje, než spojuje. Ajvazovo dílo je totiž zřejmě nejdál ve snaze vytvořit v próze autonomní umělecký svět vlastní imaginace, která je sice snad - alespoň na první pohled - exkluzivní a uzavřená pro běžně zažívanou „realitu“, ale o to je bližší niternému životu a tajemství, které se v něm ukrývá. Po básnickém debutu Vražda v hotelu Intercontinental (MF 1989) vyšly Ajvazovy první prózy v nesešitém svazku pod názvem Návrat starého varana (MF 1991). V těchto drobných „povídkách“ má jeho imaginace podobu zatím ještě nerozlišené, mateční hmoty, řád tu byl jakoby přemáhán látkou, která je sice v jednotlivostech naprosto originální, ale zároveň také amorfní, beztvará. Jeho představivost dostala prozaický tvar v románu Druhé město (MF 1993), v díle už skutečně suverénním, navazujícím po svém na tradici pražské „frenetické“ literatury (Meyrink, Kubin, Lepin) či na německou romantickou novelu (E.T.A. Hoffmann aj.) a tvořícím svou vizuálností zvláštní průnik Schikanederových nokturn, de Chirikových opuštěných náměstí a surrealistických koláží Maxe Ernsta.
Po čtyřech letech (mezitím vydal filozofickou práci Znak a bytí) se Ajvaz vrátil k próze…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
