Co nesvedl Jevgenij Primakov v lednu 1991, dokázal právě teď. Před sedmi lety - jako Gorbačovův muž pro choulostivé úkoly - nezabránil operaci „Pouštní bouře“, která osvobodila Kuvajt a Saddáma Husajna vrátila do patřičných mezí. Nyní - jako Jelcinův ministr zahraničí - má hlavní zásluhu na tom, že Saddám vyšel z listopadového souboje s Amerikou v podstatě jako vítěz. Těžko bychom našli názornější ukázku návratu Ruska na mocenské kolbiště. Rozhodně však nejde o návrat do bipolárního světa studené války, jak se občas můžeme dočíst ve světovém tisku. Je-li už nutný nějaký příměr, nabízí se spíše 19. století, tedy neideologická doba, kdy každá mocnost hájí své zájmy. Přitom nejde jen o akademické otázky, ale o skutečně podstatné věci, jako je fungování Rady bezpečnosti OSN a její případné rozšíření.
Albrightová versus Primakov
Podstatou celého sporu mocností je postoj k protiiráckým sankcím z let 1990 a 1991 (viz Respekt č. 46/1997). Má se jejich zrušení ponechat až na dobu, kdy inspektoři OSN zjednají jasno o iráckém arzenálu zbraní hromadného ničení? To tvrdí - podle ducha a litery původních rezolucí Rady bezpečnosti - USA a Velká Británie. Nebo se má stanovit konec embarga už teď, inspekce sem, inspekce tam? To tvrdí Rusko za hlasité podpory Francie a tiché podpory Číny.
Minulý týden současné dějství sporu skončilo. Inspektoři OSN se vrátili do Iráku a americké…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
