Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Černý účet ODS

Když se v pátek 26. září jako obvykle v kanceláři premiéra Klause sešlo politické grémium ODS, nic nenapovídalo tomu, že by mělo mít vzrušený průběh. Zlom přišel až ve chvíli, kdy hlavní manažer strany Tomáš Ratiborský referoval o možnostech získat pro stranu úvěr na koupi domu: ani jedna z patnácti oslovených tuzemských bank se totiž k žádosti o úvěr nevyslovila kladně.

Když se v pátek 26. září jako obvykle v kanceláři premiéra Klause sešlo politické grémium ODS, nic nenapovídalo tomu, že by mělo mít vzrušený průběh. Zlom přišel až ve chvíli, kdy hlavní manažer strany Tomáš Ratiborský referoval o možnostech získat pro stranu úvěr na koupi domu: ani jedna z patnácti oslovených tuzemských bank se totiž k žádosti o úvěr nevyslovila kladně. Ratiborský proto přišel na grémium s návrhem, aby se ODS obrátila na nějakou banku zahraniční (šlo o Bank Austria). A pak to přišlo: na otázku, čím ale bude strana za zahraniční úvěr ručit, když nemá na kontech dostatečnou hotovost, Ratiborský odpověděl: „No přece těmi 170 miliony, co máme ve Švýcarsku.“

První to vzdal Zieleniec

O tom, co se dělo dál jak na samotné schůzi grémia, tak v rámci vedení ODS, existují různá - a dodejme, že často protichůdná - svědectví. Jisté je, že z tehdejších členů grémia (Klaus, Macek, Stráský, Pilip, Zieleniec, Honajzer a Kondr) o existenci peněz v zahraničí do té doby jednoznačně nevěděli místopředsedové Ivan Pilip, Josef Zieleniec, Jan Stráský a předseda senátního klubu ODS Milan Kondr. Na jejich překvapené otázky o původu a historii „černého konta“ nebyl prý Ratiborský schopen rozumně odpovědět a hájil se argumentem, že on „celou věc jenom převzal od Libora Nováka“. Schůzka tak nakonec skončila v nervózní atmosféře dohodou, že věcí se bude neprodleně zabývat další jednání grémia.

Tak se ale nestalo: věc se neprobírala na žádné z následujících dvou schůzí. Proč, v tom nejsou účastníci zajedno. Podle některých to zavinila viditelná neochota Václava Klause tento problém otvírat, podle jiných bylo objektivně třeba zabývat se jinými „aktuálními problémy“. Zásadním způsobem se o černých penězích jednalo znovu až v noci 20. října, poté, co se členové grémia střetli v otázce nominace Jindřicha Vodičky na post ministra vnitra. V atmosféře vzrůstající podrážděnosti a nedůvěry bylo sice na návrh Zieleniece a Pilipa jednomyslně přijato usnesení, že grémium nikdy nedalo souhlas k vytváření paralelních zahraničních kont, diskuse o tom, jak s penězi dál naložit, však skončila bez konkrétního výsledku. Pokus o dohodu, aby návrh dalšího postupu připravil Tomáš Ratiborský spolu s Miroslavem Mackem, už byl zbytečný: ve čtvrtek ráno oznámil místopředseda ODS Josef Zieleniec, že odstupuje ze stranické funkce, mimo jiné i proto, že „v hospodaření strany bylo provedeno velmi závažné rozhodnutí, a to bez vědomí grémia ODS a bez jeho zmocnění“.

Ať žije Lájos Bács

Co následovalo v dalších dnech, je již víceméně známo. Výkonná rada ODS se na svém jednání po Zieleniecově demisi rozhodla vytvořit speciální komisi s úkolem osvětlit podezření, které vznesl. Další měsíc se nic nedělo. Až náhle předminulý týden dostaly dvě zdejší televize (ČT a TV NOVA) a některé deníky informaci týkající se dosud největšího známého skandálu z účetních knih ODS - aféry „mrtvého sponzora“ Lájose Bácse. Přestože tato záležitost souvisí s černým kontem jen vzdáleně, pro lepší pochopení je přece jen nutno ji stručně zrekapitulovat.

Roku 1995 vláda jednomyslně přiklepla firmě Moravia Steel většinový podíl v Třineckých železárnách. Společnost totiž nabídla za 51 % akcií 2,6 miliardy korun, přičemž druhá nabídka v pořadí byla o více než 300 milionů nižší. Zhruba měsíc po soutěži přišlo na stranické konto ODS dvakrát 3,75 milionu korun. Podle doprovodných dopisů je poslali jakýsi Lájos Bács z Budapešti a Radjiv Sinha z ostrova Mauricius. Obě jména však byla provokativním podvrhem: jediný Lájos Bács žijící během poslední doby v Budapešti zemřel na počátku 90. let a Radjiv Sinha (rovněž zvláštní shodou okolností jediný na celém Mauriciu) jakoukoli spojitost své osoby s darem odmítl. ODS pak po pravých dárcích více než rok bez výsledku „usilovně pátrala“. Do věci vnesl jasno až zmíněný anonymní informátor: za oběma jmény se prý skrývá někdejší čtvrtinový vlastník Moravia Steel Milan Šrejber. Podnikatel pak na otázku sdělovacích prostředků svůj sedmimilionový dar na konto ODS potvrdil. Vzápětí poté vystoupil bývalý výkonný místopředseda ODS Libor Novák a veškerou odpovědnost za lež s nastrčenými prostředníky vzal na sebe: nikdo jiný z vedení prý o podstatě věci nevěděl. Verzi o jediném viníkovi ovšem téměř současně rozmetalo svědectví našeho velvyslance ve Švédsku Petra Koláře: podle něj věděl o pravé totožnosti „Lájose Bácse“ minimálně od loňských voleb i bývalý místopředseda ODS Josef Zieleniec. A Zieleniec pak celou věc završil informací, že o Bácsově identitě sám už dávno informoval Václava Klause. Na tom pátrání po nejvyšším politickém lháři skončilo, neboť v rámci všeobecného praskání nervů někdo z „informovaných“ členů ODS poskytl MF Dnes informace o černém kontě ve Švýcarsku. Aféra kolem mrtvého Maďara šla tak rázem na druhou kolej.

Nevolal ti DeTeMobil?

V současném okamžiku je jistých pouze několik základních věcí. Je jasné, že nelegální konto existuje, že existovalo již delší dobu a že na něm ještě v říjnu bylo zhruba 170 milionů korun. Naproti tomu se neví, zda byly nějaké peníze z konta vůbec někdy převedeny do republiky, a není s určitostí známo ani to, kdo měl k účtu přístup a zda tak činil výhradně pod tuhou stranickou disciplínou (například k platbě některých faktur ve volební kampani) nebo i „jen tak“ - k vlastnímu obohacení. O všem můžeme prozatím jen spekulovat.

Podle jedné z kolujících verzí založil konto již někdejší výkonný místopředseda ODS Petr Čermák někdy v roce 1992 nebo 1993. Šlo prý o účet velice živý, na který peníze systematicky proudily a ze kterého systematicky odcházely. Za uplynulá léta sem prý přispěli nejen zájemci o nejrůznější privatizace, ale i mnozí jestřábi českého kapitálového trhu (mluví se o Viktoru Koženém, Motoinvestu, Icebergu a některých dalších společnostech). Jiná verze naopak tvrdí, že jde sice o letité konto, nicméně peníze na něm pocházejí pouze z několika privatizačních případů a nikdo s nimi zatím nic nedělal. Podle nepotvrzených informací na účet přispěl vítěz v privatizaci SPT Telecom (je-li to pravda, šlo by o konsorcium PTT Nederlanden a Swiss Telecom), dále má být mezi dárci i DeTeMobil (německý spolumajitel Radiomobilu, který spolu s italskou firmou STET vyhrál licenci na mobilní síť GSM), a zmiňuje se i dar související s příklonem vlády k dodávkám norského plynu.

Přestože má každá z těchto verzí řadu přesvědčených stoupenců a hlasatelů, žádnou z nich zatím nelze podpořit důkazy. Podle jednoho z přímých účastníků rozhodování o privatizaci v oblasti telekomunikací (který, jak už je to v Česku obvyklé, si nepřeje být jmenován) je jakýkoli vnější vliv na privatizaci vyloučen v případě SPT Telecom. Vítěze navrhla nezávislá „steering comittee“ (výběrová komise, ve které byli zastoupeni zahraniční investiční bankéři) a vláda jí ho schválila. Vyloučit prý ale samozřejmě nelze, že „někdo poslal někam nějaké peníze, aby si to pojistil nebo jako výraz vděku“. Co se týče licence na GSM, je to podle stejného zdroje složitější. Steering comittee vybrala dvě prakticky stejně kvalitní a rovnocenné nabídky DeTeMobil a Telecom Denmark, takže o vítězi pak svým verdiktem rozhodovala vláda.

Kriminální konzultace

Podobně nejasno je i v tom, zda podobný „nábor sponzorů“ probíhal také na čistě domácí půdě. Oslovovali někteří členové ODS některé zájemce o privatizaci a podstrkovali jim rovnou čísla bankovních účtů a bankovní spojení? Důkaz pro to neexistuje, ale na kapitálovém trhu, mezi mnohými účastníky privatizace a mezi zahraničními poradenskými firmami a investičními bankéři, se o existenci podobného „systému“ mluví již dlouho.

Jak může případný dárce vysvětlit přesun peněz na nějaké zahraniční konto ve svém účetnictví? Metoda se používá prakticky jenom jedna a je stejná všude ve světě. Firma či podnikatel se zájmem o „utajený sponzoring“ zaplatí nastrčeným „expertům“ za poskytnuté poradenské a konzultantské služby, ale žádnou radu, která by jim byla k něčemu dobrá, přitom samozřejmě nedostanou.

Poradenská firma pak obdržené peníze uloží na svůj (ve skutečnosti ovšem partajní) účet a v případě nutnosti může sama rychle zaniknout.

Mimochodem - a tím se dostáváme ke kriminálním aspektům aféry - na podobném principu pracovali i vysocí představitelé španělské socialistické strany odsouzení minulý týden v Madridu k mnohaletému žaláři za protizákonné finanční machinace ve prospěch své partaje (viz článek str. 14). Podle našich stávajících zákonů může česká fyzická nebo právnická osoba vlastnit konto v cizině jen tehdy, dostane-li k tomu speciální souhlas od ministerstva financí. To se však v případě konta ODS nestalo: z dostupných informací totiž vyplývá, že 170 milionů od „černých“ dárců je ve Švýcarsku uloženo na účtě nebo účtech vedených na jméno švýcarského občana. Dispoziční práva k tomuto účtu měl ovšem mít v průběhu jeho existence jak bývalý místopředseda Petr Čermák, tak jeho nástupce Libor Novák. „O žádném účtu nevím, nevím ani o penězích, které by na něj měly přicházet nebo z něj odcházet,“ říká Čermák a podobně s ním i Ratiborský. Tak jednoduché to ale zřejmě nebude. „Po neděli se k tomu vyjádřím konkrétněji,“ doplňuje své kolegy rozčileným hlasem bývalý místopředseda Libor Novák.

Mlha nad dálnicí

Fakt, že s účtem v cizině může disponovat i český subjekt, ještě sám o sobě nic neznamená. „Obecně platí, že koho je účet, toho jsou peníze. Dokazovat opak je vždycky problematické,“ vysvětluje JUDr. Pavel Ondra z renomované pražské právní kanceláře Kalfus & Ondra. Jakmile by ovšem ODS v Česku z „černých“ peněz cokoli zaplatila (a je lhostejné, zda by to provedla ona sama, nebo nastrčený prostředník), obešla by tím devizový zákon. V případě placení je ale důležitější podpisové právo. Pokud ho má ke zmíněnému zahraničnímu účtu skutečně Libor Novák, jde podle mluvčího ČNB o porušení devizového zákona. Český občan totiž musí žádat o povolení, i když chce k účtu v cizině získat pouze dispoziční právo (sankce je zde až milion korun). Protože strana nemá zmíněné peníze ve svém účetnictví, dopustila by se navíc (respektive ten, kdo je pod příkazem podepsán) platbou z nich trestného činu zkreslování hospodářské a obchodní evidence (v tomto případě hrozí až pětileté vězení) a obecněji samozřejmě podvodu. A to nemluvíme o tom, že už samotná existence konta s penězi od anonymních dárců je porušením zákona o politických stranách, který jim ukládá povinnost zveřejnit jména všech svých dárců nad sto tisíc korun. V této souvislosti by ostatně měla už dnes hrozit ODS sankce v podobě odebrání státního příspěvku za volby kvůli utajeným penězům od Milana Šrejbera.

V souvislosti se spekulacemi, že peníze ve Švýcarsku mohou být mimo jiné kupříkladu i od uchazečů o licenci na síť GSM, by se pochopitelně - minimálně z řad opozice - mohla vynořit i úvaha o trestném činu korupce. Přestože se v této souvislosti dá připomenout, že tehdejší ministr hospodářství Dyba tvrdošíjně odmítal ukázat nabídky účastníků i dávno po skončení tendru, hovořit o korupci je v tomto případě zřejmě předčasné. Už dopředu lze totiž s vysokou mírou pravděpodobnosti odhadnout, že snaha nalézt v tomto směru nějaké důkazy bude marná. „Jsem na dálnici, je tady mlha a nemůžu s vámi mluvit,“ odpovídá na dotaz ohledně tehdejšího dění do svého mobilu exministr Karel Dyba.

Majorita pro Moravia Steel

Z dostupných informací vyplývá, že za privatizací Třineckých železáren lze jen těžko hledat nekorektnost vlády. Moravia Steel prostě nabídla za železárnu zdaleka nejvíc peněz a zatím splnila i většinu toho, co ve svém projektu slíbila: ročně do podniku investuje víc než miliardu korun, v zahraničí vyhrála několik tendrů na výrobu kolejnic a produkci oceli na jednoho zaměstnance zvýšila proti roku 1992 téměř dvakrát (vzpomeňme pro srovnání na osud Kladna, které bylo zprivatizováno podobnou metodou). Jiná věc ovšem je, že o způsob privatizace železáren se před dvěma lety vedl tuhý boj. Není žádným tajemstvím, že tehdejší náměstek ministra privatizace Roman Češka a lidé z ministerstva průmyslu prosazovali prodej většinového balíku akcií na kapitálovém trhu. Podle nich by se tím zabránilo tomu, aby kontrolu nad podnikem získal výhradně jeden subjekt, což by mimo jiné vážně ohrozilo hodnotu menšinového balíku drženého drobnými kuponovými akcionáři. Když nakonec spor vyhrál Václav Klaus, který podle pamětníků velmi důrazně prosazoval prodej celého balíku jedné společnosti, obavy se přesně vyplnily: třinecké akcie šly na burze prudce dolů a drobní akcionáři na nich prodělali. I když na základě dostupných informací samozřejmě nelze mluvit rovnou o tom, že by se Milan Šrejber pokoušel tlačit způsob privatizace železáren přes svůj sponzoring, jednu věc nelze opomenout: privatizační metoda navrhovaná Klausem a jeho kolegy byla pro některé zájemce o železárny velmi lukrativní. Je velmi pravděpodobné, že minimálně předseda vlády a ekonomičtí ministři museli být v té době vystaveni ze strany zájemců o většinový podíl velmi silnému lobbingu. „I když se nedá vyloučit, že by ODS používala fiktivní dárce i v jiném případě, není mi o tom nic známo,“ odpovídá místopředseda strany Miroslav Macek na otázku, zda utajení Miroslava Šrejbera představovalo ve stranických financích náhodu, nebo systém. V souvislosti s jeho odpovědí stojí za pozornost tzv. „ústecká větev“ - čtveřice obdivovatelů politiky ODS ze severních Čech. Pánové Jiří Králíček,Jiří Ovský,Miroslav SchejbalVáclav Wimmer darovali v roce 1995 straně téměř deset milionů. V loňském roce už sice vydrželi jen Králíček s Ovským (dohromady přispěli na konto ODS 2,5 miliony), jedna věc však zůstala společná všem čtyřem: drobní živnostníci bydlící až na jednoho na ústeckých sídlištích sotva mohli za dva roky ušetřit pro ODS víc než dvanáct milionů korun.

KDU-ČSL: Příliš mnoho příspěvků

V rozpočtu KDU-ČSL Josefa Luxe existuje zvláštní zdroj. Vyplývá to z dlouhodobé analýzy jejich veřejných výročních zpráv o hospodaření. Zatímco v roce 1994 vykázali 7,4 milionu korun na členských příspěvcích a o rok později to bylo jen 6 milionů, loni zaznamenala strana v této kolonce nečekaný skok: 17,7 milionu. Zvýšil se snad tak prudce zájem o lidoveckou politiku? „Neděláme nějaká podrobná sčítání, ale dlouhodobě se udržujeme asi na 70 tisících členů,“ informuje mluvčí Eva Rolečková. Zvýšily se tedy poplatky za členské známky? Podle zástupce generálního sekretáře strany Aleše Kašpara si roční příspěvek stanovují samy okresní organizace a pohybuje se od 50 do 200 korun. „Dá se říci, že je to zhruba stovka,“ shodují se mluvčí i zástupce sekretáře. Vynásobeno počtem členů to dává 7 milionů korun - sumu, jakou lidovci přibližně vykazovali vždy. Kde se tedy vzalo deset milionů navíc? Podle stanov existuje i zvláštní příspěvek, který platí vyšší funkcionáři (poslanci, ministři, významní úředníci). Mají-li příjem nad 15 tisíc, odevzdávají 3 procenta z platu. Protože takových funkcionářů je podle Aleše Kašpara asi stovka, i při průměrném příjmu 30 tisíc nemohou své straně dodat více než milion navíc. Nabízí se proto snadné vysvětlení: v kolonce „členské příspěvky“ vedou lidovci milionové sponzorské dary od svých členů.

ODA: S Kudláčkem na Panenské ostrovy

Sponzorování přes nastrčené osoby není aktuální jen pro ODS. Podobně je na tom Občanská demokratická aliance - ovšem s tím rozdílem, že své dárce doposud uměla lépe „zúřadovat“. To znamená, že na rozdíl od vymyšlených dopisů od Lájose Bácse vlastní ODA od svých údajných sponzorů dokumenty, které je schopná ukázat. O pravých mecenáších to ale mnoho nevypovídá: většinou jde o zahraniční zprostředkovatele dárců, kteří si „nepřejí být jmenováni“. V horším případě o svém daru pro ODA „vůbec nic nevědí“. Naposledy měla aliance problémy letos v dubnu: čeští jednatelé švýcarské společnosti Godis Schmiede (loni darovala alianci 1 milion) totiž podporu straně jednoznačně popřeli. Představitelé ODA tehdy slíbili, že své sponzory pořádně prověří a pokusí se zjistit, kdo za nimi opravdu stojí. V tomto směru si o svůj díl pozornosti říkali dva nejštědřejší mecenáši: Nathan Landshut ze Švýcarska a Giampaolo Francescato z Itálie sice darovali alianci oficiálně přes 15 milionů, ale v rozhovoru pro Respekt poté přiznali, že jsou pouze prostředníky osob, které si nepřejí být jmenovány. S firmou TMC Trademanagement z britských Panenských ostrovů, která alianci věnovala dohromady téměř osm milionů korun, je to ale ještě horší: i samotní členové ODA neoficiálně hovoří o tom, že zámořský sponzor je jen nastrčený prostředník, přes kterého přišly peníze od „jistého“ českého subjektu. Tomuto vysvětlení nahrává fakt, že TMC je podle dostupných informací pouze tzv. mrtvá schránka: podle analýzy, kterou pro Respekt vypracovala česká pobočka americké firmy Dun & Bradstreet (tato společnost se téměř 150 let zabývá hodnocením firem z hlediska podnikatelského rizika), nevyvíjí TMC na Panenských ostrovech absolutně žádnou aktivitu. V databázi desetitisíců společností, kterou disponuje D & B, není jediná, která by s TMC provedla byť jen jediný obchod. V místním obchodním rejstříku nejsou kromě sídla zapsány žádné její statutární orgány. V sídle TMC odmítají poskytnout o společnosti jakékoli informace a v samotné Británii není firma zaregistrována. V praxi to znamená, že společnost nelze podle běžných měřítek ohodnotit a obchody s ní jsou tak rizikové, že by si je měl každý seriózní byznysman rozmyslet. Pokud firma vůbec podniká, děje se tak prostřednictvím jejích agentů, kteří mohou sídlit kdekoli na světě. Stejně dobře se ale může jednat o zástěrku: na Panenských ostrovech si lze zaregistrovat firmu přes internet pouze na základě elektronické kopie pasu. „Já naše zahraniční sponzory osobně neznám,“ říká dnes o výše zmíněných oficiálních dárcích Libor Kudláček, který byl v době doručení jejich darů coby místopředseda zodpovědný v ODA za finance. „V této situaci pochopitelně není možné vyloučit nic,“ dodává jako odpověď na otázku, zda za nimi nestojí (podobně jako v případě Lájose Bácse a Radjiva Sinhy) čeští mecenáši.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 49/1997 pod titulkem Černý účet ODS