V druhé polovině 19. století prochází česká společnost v rámci habsburské monarchie četnými změnami, které odrážely modernizační hospodářskou i správní politiku, ale také sílící proces národního obrození. Jeho přirozeným centrem byla Praha. Počet obyvatel zde vzrostl ze 160 000 v polovině 19. století na více než 600 000 před první světovou válkou. Rozsáhlý pohyb ve společnosti vedl k utváření nových vrstev, z nichž v Praze nejpočetnější náležela k střednímu stavu. Významný podíl na veřejném a společenském životě měly rozličné spolky - hudební, zábavné, ale i profesní. Důvody k jejich zakládání, zvolené cíle i složení členské základny byly rozdílné, což vedlo k velké rozmanitosti spolkových typů. Z potřeby komunikace a rozšiřování znalostí se v nich sdružovaly osoby se společnými zájmy, názory nebo i vědeckým či kulturním zaměřením. Zpočátku byly možnosti společenského styku omezovány dočasnými opatřeními v oblasti shromažďovacího a spolčovacího práva i přísnějším tiskovým a divadelním řádem, avšak v rodící se velkoměstské pospolitosti vznikaly alternativní komunikační kanály.
Místem setkávání se v Praze staly vedle hostinců především salony. Neměly ovšem velkosvětsky elegantní ráz salonů francouzských či anglických klubů. Česká společnost zůstávala až do poloviny minulého století uzavřena v soukromí a znala spíš pokoje, v nichž se předčítalo a debatovalo (u Palackých, Purkyňů, Náprstků a podobně). Riegrův slovník naučný z roku 1870 podobu pražského salonu upřesňuje…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
