Kdyby Saddáma nebylo, Francie, Rusko a Čína by si ho musely vymyslet. Asi takto můžeme chápat napětí, které od minulého pondělka vládne v Iráku a v Radě bezpečnosti OSN. Tatáž hra v témže obsazení měla svou premiéru v roce 1990, reprízy pak v letech 1993 a 1996. A jen nenapravitelný snílek by se odvážil tvrdit, že nynější představení je derniérou. Už proto, že scénář je v zásadě stále stejný. Saddám Husajn udělá krok, který odporuje dohodnutým pravidlům, a zatímco USA s Velkou Británií mu tato pravidla rázně připomenou, Francie, Rusko a Čína naznačují, že by se regule měly změnit. Jak také názorněji předvést, že nepovažují Ameriku za jedinou supervelmoc?
Embargo skončí, až bude jasno
V politické rovině jde o sankce uvalené na Irák poté, co v srpnu 1990 okupoval Kuvajt. Amerika spolu s Británií stojí za původním zněním rezoluce OSN: sankce skončí ve chvíli, kdy inspektoři světové organizace odhalí všechny irácké programy vývoje a výroby tajných zbraní a kdy bude možné monitorovat budoucí irácké aktivity na tomto poli. Saddám naopak chce, aby Rada bezpečnosti předem stanovila konec embarga. Počíná si mazaně. Ví, že Radu tvoří pět nejednotně vystupujících velmocí, a tak se svévolně rozhodne vykázat z Iráku z celého čtyřicetičlenného dozorčího týmu pouze americké inspektory. A co se stane? Když USA následně žádají zpřísnění sankcí (konkrétně zákaz výjezdu z Iráku pro ty jeho občany, kteří znemožňují práci inspektorů), Francie, Rusko a Čína se zdrží…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
