„Rozškleb se tlamo pekelná / zatemnělá jeskyně / buď mi aspoň teď zřetedlná / ať vkouknu do tvé síně. / Neboť mám bídu / všemu lidu / zatracencův zvěstovat / jejich muky / ďáblův hluky / všem vykontrfektovat“ - takto mnohoslibnou slokou se počíná Píseň o mukách pekelných, třetí z Písní o čtyřech posledních věcech člověka. Tyto anonymní české parafráze latinských a německých jezuitských předloh se zpívaly na přelíbeznou melodii v barokních Čechách a roku 1944 je nově vydal Josef Vašica s kongeniálním výtvarným doprovodem Josefa Váchala. S barvitostí a drastičností vlastní českému baroku předvádějí tyto písně onen typ uvažování o „posledních věcech“, který po dlouhá staletí představoval jednu z konstant myšlení a cítění křesťanské Evropy.
Každý žák katechismu uměl vypočítat, že „poslední věci“ jsou čtyři, totiž smrt, soud, peklo a nebe. Při bližším pohledu šlo o mnohem více „věcí“ - o nesmrtelnost duše a vzkříšení těla při Posledním soudu, o „osobní soud“ člověka probíhající hned po smrti a univerzální Poslední soud, o očistec a o modlitby „na pomoc“ zemřelým v něm se nacházejícím. To, co se v barokních „pedagogických“ písních jevilo jako neproblematické, jako logicky uzavřený systém, bylo ovšem ve skutečnosti výsledkem dlouhého a komplikovaného vývoje a mnoha sporů uvnitř křesťanstva. S katolíky se neshodli ani pravoslavní (ti neuznávají nauku o očistci, velmi slabě biblicky zafundovanou), ani protestanti (Luther zavrhoval nejen očistec, a tudíž i modlitby za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
