„Walesa, Walesa, kdo že to je?“ reagoval v prosinci 1995, v den svého stěhování do Belwederu, novopečený prezident Aleksander Kwasniewski na otázku dopisovatele agentury Reuter. Není pochyb, že před týdnem ho veškeré myšlenky na předstíraný údiv opustily. Večer 21. září, v závěru parlamentních voleb, si Kwasniewski při pohledu na triumfálně zdvižené paže Lecha Walesy jeho jméno a příjmení důkladně připomněl. Navzdory všemu zdání volební výsledky jasně ukazují, že stoprocentní vítěz je jen jeden - Lech Walesa. Úspěch jeho dítěte, Volební akce „Solidarita“, totiž znamená, že po dvouleté přestávce znovu získává reálný vliv na svět polské politiky. V případě Akce samotné, stejně jako u celého postsolidaritního tábora, jde pouze o relativní vítězství.
Senzace přesně podle očekávání
Prakticky od samého počátku devadesátých let v Polsku postupně narůstal počet lidí nakloněných levici. Svého vrcholu dosáhl tento trend v období prezidentských voleb v roce 1995; poté se zvrátil. Koncem letošního léta pak levicové názory proklamovalo kolem 25 % Poláků, pravicové 35 %. To znamená návrat k nejlepším časům pravicových sympatií, tedy k dobám počátků systémové transformace. Z tohoto hlediska není odsun Svazu demokratické levice do opozice v polském parlamentu (36 % míst v Sejmu a 28 % v Senátu) a vzestup Volební akce „Solidarita“ (44 % míst v Sejmu a 51 % v Senátu) ničím nečekaným. Což platí, i když připustíme, že se skutečně nestává každý den, aby ve volbách…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
