Dvě hodiny po půlnoci z 15. na 16. ledna 1997 byla podepsána dohoda o tom, že izraelská armáda postoupí palestinské samosprávě Hebron, poslední velké město na Západním břehu Jordánu, které dosud kontrolovala. Pod ochranou armády však zůstane skupina asi 420 Izraelců, kteří se v Hebronu před lety usídlili, a několik tisíc obyvatel osady Kirjat Arba. Premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu to neměl s prosazením dohody ve vlastním kabinetu snadné: proti hlasovalo 7 z celkem 18 ministrů. Nicméně v Knesetu, izraelském parlamentu, dokument prošel bez problémů, neboť ho podpořila i opozice.
Za prvé reciprocita
Netanjahu před svým loňským zvolením a pak i v úřadě premiéra mnohokrát řekl, že dohody z Osla, dojednané předchozí vládou, dodrží - navzdory skutečnosti, že jim hluboce nedůvěřuje. K tomu, aby Netanjahu mohl pokračovat až do poslední fáze jednání s Palestinci, vyžadoval především dodržení zásady reciprocity. To znamená, že palestinská strana - stejně jako izraelská - musí dodržovat všechny body dohod. Podle Bibiho názoru se nesmí opakovat tříleté období (od září 1993, kdy byla podepsána dohoda Oslo I, až do konce Peresovy vlády v květnu 1996), které se vyznačovalo soustavným porušováním bodů, k jejichž plnění se Arafát zavázal.
Zásadu reciprocity zdůrazňuje i „Nóta o záznamu jednání“, sepsaná Denisem Rossem, vedoucím amerického týmu, jenž tentokrát pomohl dosáhnout dohody dobré pro obě strany. Snad to bylo i tím, že už neměl nad sebou Warrena…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
