Nástup arcibiskupa Miloslava Vlka na stolec primase české katolické církve, uvolněný po smrti kardinála Tomáška, nemohl proběhnout v termínu uzákoněném kanonickým právem. Katedrálu svatého Víta, k této slavnosti nezbytnou, totiž prezidentská kancelář pronajala festivalu Pražské jaro. Miloslav Vlk musel čekat, což tehdy Dikobraz komentoval kresbou téměř k smrti ulítaného osobního arcibiskupova tajemníka, který stále marně běhal do prezidentské kanceláře pro klíč od katedrály.
I když od zmíněné události uběhla už pěkná řádka let, odluka katolické církve od státu se v Česku stále udržuje v rovině teoretických úvah. Určité šance pro zlom však skýtá oznámení vlády z minulého týdne, že začnou diplomatická jednání s Vatikánem. Budou však určitě využita?
Katolíkem proti své vůli
Katolicismus není Čechům sympatický. Katolická církev sice téměř po tisíciletí civilizovala zemi a obohacovala kulturu, ale nejdříve byla nepřítelem národního hnutí husitů, později násilně a pod vídeňským diktátem rekatolizovala české země a nakonec se dost dvojznačně stavěla k proudům národního obrození. Československý stát se proto rodil v atmosféře nevraživosti ke katolicismu (známé „Odčiňujeme Bílou horu“ či „Pryč od Říma“).
Proto také na rozdíl od bavorských, polských či slovenských sousedů, kde je příslušnost k církvi méně nebo více „automatickou“ součástí národní identity, se v Česku dvacátého století ustavila příslušnost ke katolicismu jako něco výrazně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
