Rovných deset knih vyšlo od roku 1990 v Čechách Vladimiru Nabokovovi (1899–1977), a přesto, že dosud chybí vrcholná díla z poválečného období (román Pnin, memoáry Promluv, paměti aj.), představuje to už poměrně slušný základ k orientaci - a to i v díle tak rozsáhlém, tak různorodém a ovšem i tak polemicky přijímaném. Zdá se nyní neuvěřitelné, že „kulturní národ“ mohl tak dlouho ignorovat autora natolik podstatného a mimořádného, že s výjimkou několika časopiseckých ukázek koncem 60. let (z Lolity, samozřejmě) byl v Čechách Nabokov navzdory celosvětové proslulosti tabuizován, a to třeba i na univerzitních katedrách rusistiky a anglistiky. Jenomže vzpomeneme-li si na naše ne tak vzdálené poměry, vidíme, že ty důvody byly banálně pochopitelné: Nabokov byl synem ruského liberálního politika, účastníka občanské války na straně Děnikinovy armády a po její porážce emigranta, jehož život ukončily v roce 1922 atentátníkovy střely. Jeho syn pak celým svým životem, svou tvorbou i zájmy (ti jeho pověstní brouci a motýli a vedle nich šachy a v mládí fotbalové brankářství) naplňoval představu klasického kulturního kosmopolity, elitního intelektuála, vyrůstajícího v péči guvernantek a obklopeného láskou a kultivovaností, a zároveň emigrantského selfmademana, dokonale nezávislého na ideologiích, národních a skupinových cílech. Nabokov se stal soběstačným díky svým neobyčejných schopnostech, intelektu a talentu a díky mimořádnému jazykovému nadaní, jež mu dovolovalo šlechtit si sám pro…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
