Se sloganem, že Indie je největší demokracií světa, se setká návštěvník této země už na jejích hranicích - je-li povahou dobrodruh a cestuje po pevnině. Musí se ovšem pozastavit nad tím, že na třítisícikilometrové hranici Indie s Pákistánem najde jediný fungující silniční přechod. Mimoděk tak naráží na odkaz události, od níž minulý čtvrtek uplynulo půl století: 14. srpna 1947 byla korunní kolonie Britská Indie rozdělena na dva samostatné státy - Indii a Pákistán. Co nám toto dědictví říká dnes?
Stát z rýsovacího prkna
Období po studené válce poznamenaly národnostní a náboženské konflikty. Přesuny obyvatel, etnické čistky, rýsování hranic, to vše jako by spustil teprve chaos po krachu čtyřicetileté strnulosti. Jenže právě Indie dokládá něco jiného: již před padesáti lety vznikl stát na rýsovacím prkně - ve chvíli, kdy se ukázalo, že soužití hinduistů a muslimů v jednom celku není možné. Pro názornost pár bodů z historie.
Roku 1885 vznikl Indický národní kongres, strana zastupující hinduisty. Roku 1906 byla založena Muslimská liga, strana hájící zájmy muslimů: ta v květnu 1929 vyslovila požadavek na federalizaci Indie podle náboženského klíče a v březnu 1940 žádala vytvoření suverénního státu indických muslimů. Ve volbách do Ústavodárného shromáždění v roce 1946 jasně zvítězily Kongres a Liga - a za měsíc propuklo v Bengálsku první náboženské krveprolití, které si vyžádalo desítky tisíc obětí. Když násilí nekončilo, dokonce i Mahátma Gándhí a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
