Výstava České imaginativní umění v galerii Rudolfinum, vycházející z koncepce stejnojmenné monumentální knihy teoretika umění Františka Šmejkala (1937–1988), má tak široký záběr, že do značné míry splývá s dnešní představou o vývoji českého moderního umění vůbec. Je-li pojem imaginativní vnímán v tom nejširším smyslu jako zde, lze jím asi označit každý hodnotný výtvarný projev, který není pouhým opisováním reality. Při přípravě výstavy se pak nemusí ztrácet čas s objevováním zvláštních fantazijních světů, jaké občas nacházíme i v dílech okrajových, leckdy podivínských umělců. Problémem je pouze, koho z uznávaných nezařadit - tedy jaksi prokádrovat, kdo je víc imaginativní a kdo méně. Kritéria jsou přitom tak mlhavá, že vždy půjde především o osobní výběr. Smíříme-li se například s tím, že imaginativnost na výstavě reprezentuje kubistický Filla, musíme se podivit, že tu nenajdeme žádné dílo Františka Tichého. Ten přece také z podvědomí leccos vykutal. Byl Šmejkalovi Tichý příliš líbivý? Tak proč je tu tolik Františka Muziky?
Proti epigonům, kšeftařům a snobům
V předmluvě ke knize upozorňuje ředitel Rudolfina Petr Nedoma, že Šmejkalova koncepce, která vznikala v šedesátých a sedmdesátých letech za úplně jiných okolností, je do značné míry protikladná současnému postoji, který dává před definicemi a teoretickými konstrukcemi větších celků přednost snaze pochopit každý jedinečný tvůrčí akt, z nichž se pak skládá "barvitá, ale poněkud chaotická…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
