Tradice ruského myšlení se obvykle chápe jako zvláštní téma, jež s dějinami evropské filozofie souvisí jen nepřímo a patří spíš do skupiny nauk o Rusku, které zkoumají například problematiku pravoslaví, imperialismu nebo ruské literatury. Tato exkomunikace ruské filozofie z evropského kontextu, na níž se bezpochyby podílí odlišnost mezi západním a východním křesťanstvím, jistě není docela oprávněná, obzvlášť pomyslíme-li na originální autory první třetiny 20. století, jako je L. Šestov, V. Rozanov, A. F. Losev nebo P. Florenskij. Zároveň má toto „vyobcování“ i své věcné důvody: ruští myslitelé obvykle nedodržovali formální pravidla evropského filozofování, svůj předmět vždy chápali volně a široce a často filozofii kontaminovali literaturou, literární kritikou, politologií, žurnalistikou, a především teologií. Rozpaky i pochopení ohledně místa ruské filozofie v evropském kontextu platí i pro její zakladatelskou osobnost - Vladimira Sergejeviče Solovjeva (1853–1900).
Vše-jedinost
Solovjev zastává pozici prvního a v západní Evropě nejznámějšího ruského filozofa, jeho sebrané spisy lze číst německy, anglicky i francouzsky. Možná své privilegované místo získal tím, že jako první pronikl k podstatě Kantovy filozofie, která tradičně určovala směr ruského myšlení - tak soudí například T. G. Masaryk v Rusku a Evropě. Možná tu zapůsobila Solovjevova náklonnost ke katolickému křesťanství. Ale možná také Solovjevovo postavení vyplývá z komplexní povahy jeho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
