Státní občanství se vymezuje jako právní poměr mezi státem a jednotlivcem, jenž je založen na faktickém úzkém vztahu mezi nimi a z něhož vyplývají oběma stranám vzájemná práva a povinnosti. Úprava státního občanství by byla snadnou záležitostí, kdyby na zeměkouli existoval jediný stát. Pokud jich ovšem v mezinárodním společenství vedle sebe žije více než dvě stě, dochází zákonitě k různým konfliktům.
Výbor delegátů ministrů Rady Evropy (složený z velvyslanců) schválil v půli května bez hlasování návrh Úmluvy o občanství, který bude k podpisu státům vystaven v listopadu u příležitosti zasedání ministrů zahraničních věcí členů Rady Evropy (připomeňme, že počátkem dubna byl podepsán jiný významný dokument - Úmluva o lidských právech a biomedicíně, viz Respekt č. 3/97).
Úmluva o občanství má svůj zvláštní význam i pro Českou republiku, jejíž zákon č. 40/1993 Sb. o státním občanství byl v minulosti opakovaně kritizován nejen některými funkcionáři Rady Evropy, ale byl diskutován i v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, v komisi stejného názvu Kongresu USA a jinde. Částečně z důvodů zahraniční kritiky byl český zákon nakonec v minulém roce novelizován.
Občan a stát
Nezřídka dochází k tomu, že má jednotlivec více než jedno státní občanství (bipolitismus), nebo naopak nemá žádné (pak se hovoří o bezdomovectví čili apatridě). K vyloučení nebo alespoň…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
