Mezinárodní haagský tribunál pro válečné zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie otevřel minulý týden novou stránku v dějinách soudnictví: výrokem o vině Dušana Tadiče nabyl úmysl potrestat válečné zločince z kterékoli části světa na konkrétních rysech. To, co nebylo možné po válce v Kambodži či Iráku, si nyní už lze představit. Přesto by bylo předčasné jásat, jak spravedlnost vítězí nad lží a nenávistí.
Mnoho zatykačů, málo zatčených
Dobře známou skutečností je, že tribunál vlastně nemá koho soudit. I když vydal už 75 zatykačů a v rámci daytonské dohody se mezinárodní společenství i jednotlivé bosenské strany zavázaly ke spolupráci s ním, cely v Haagu zejí víceméně prázdnotou. Nikdo se nemá k tomu, aby zločince zatkl. A domnívat se, že tomu bude jinak, až se v budoucnu rozpoutají jiné války, by bylo bláhové. Stejně jako dnes nikdo nebude chtít riskovat své vojáky, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.
„Srbové mají pravdu, když se ptají: Proč zrovna my? Proč ne také Pol Pot, Saddám Husajn a ostatní?“ Takový argument nedávno uvedl Richard Goldstone, bývalý haagský vrchní žalobce. Jak ale sám dodal, když neexistuje politická vůle zločince zatknout, zůstanou práva obětí pošlapána. Tento moment se v úvahách o tribunálu, který se má stát permanentní institucí, obvykle opomíjí: při potrestání viníků před tribunálem totiž nejde o mezinárodně schválenou pomstu, nýbrž spíše o rehabilitaci obětí a vyrovnání se s neblahou minulostí. Platí to jak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
