Do Čech bez výstrahy vtrhla krize. Kdo ji nevidí kolem sebe, určitě se o ní dočte v novinách. Denně se dovídáme o gigantických podvodech, daňových únicích, tunelování bank, o ztrátě důvěry ve vládu a neschopnosti úřadů rázně potrestat zločince. Kromě oficiálních míst a jejich „balíčku“ hledá lék na nedobrou situaci i občanská společnost. S nejradikálnějším stanoviskem v poslední době přišel spisovatel Ludvík Vaculík: veřejně oznámil, že nebude platit daně do té doby, dokud nebude vrácena některá ze zmizelých miliard. Jde mu o to demonstrovat, že zákony a předpisy platí pro každého. Dlužnou částku prý zaplatí, až bude po jeho, neboť si nepřeje dostat „trauma z útisku, a co je útisk: když vás někdo nutí, využívaje vaší závislosti, abyste něco konali nebo trpěli“.
Na první poslech to zní hezky. Ale vezmeme-li tento Vaculíkův „šprajc“ vážně, zakládá mravní stanovisko, které je odporné, tj. zaslouží, abych mu odporoval - bez ohledu na to, že autor nás ostatní dokonce k odpovědi vyzval a předem mravně znectil naše mlčení.
Tři řešení
Lze si představit tři možná řešení Vaculíkem vyhrocené situace. Za prvé: finanční úřad využije Vaculíkova veřejného přiznání a exemplárně jej potrestá. Mravní naučení v tomto případě není těžké formulovat: velké lumpárny jsou beztrestné, malé mají za následek příkladné potrestání.
Za druhé: představme si situaci, v níž finanční úřad v bohorovné lhostejnosti nechá Vaculíka být. Státní rozpočet zchudne o dalších…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
