Domácí politika je imperativem politiky zahraniční. Málokdy určují „zahraničněpolitické zájmy“ linie toho, co stát sleduje doma - v drtivé většině případů je to domácí zájem, co dává směr politice zahraniční. „Velké“ demokracie, tedy velké demokratické státy, se zřídkakdy uchylují k agresi nebo samoúčelnému násilí; jejich největším selháním bývá, že zavírají oči před zlem. „Malé“ demokracie mají menší zájmy, a tak často i za ty větší vykřičí pravdu. A co diktatury? Ty velké vzbuzují ve svém okolí strach, že násilí, které uplatňují vůči vlastním občanům, přenesou i na své sousedy. Malé státy malých despotů většinou postrádají odvahu k otevřenému násilí: do svého okolí tak alespoň šíří chlad.
Už to není Masaryk
Toto vše platilo, už když se dělil československý stát. Jeho slovenský potomek si od začátku nebyl jistý, kým vlastně je a ke komu vlastně patří. Stručně můžeme jeho dilema vyjádřit slovy: Masaryk, nebo Tiso? Demokracie, anebo „jeden národ, jedna strana, jeden vůdce“?
Okolnosti dělení státu a mezinárodní klima způsobily, že zpočátku to byl zejména Masaryk. Slovenská ústava, přijatá v září 1992, jejíž součástí je i Listina základních práv a svobod, se ohledně definice politického systému a rozdělení moci v zásadě od české ústavy neliší. Slovensko převzalo kompletní československý právní řád a převzalo i slovenské liberalizační zákony, týkající se školství a kultury, přijaté v letech 1989–92. Stát také v mnohém pokračoval v racionální…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
