Jak dobře snášejí jednotlivé národy vlastní ztvárnění v cizích uměleckých dílech? Nejspíš tu hraje roli čas a trénink. Jako příklad lze uvést nesmírný úspěch amerického kultovního filmu Casablanca v Německu padesát let po skončení války. Přestože se melancholický příběh o věrnosti a obětavosti odehrává na jednoznačně protiněmeckém pozadí (viz finální věta „Vítejte zpátky v boji“, kterou se český emigrant Laszlo loučí se svým zachráncem a zároveň sokem), stal se tento snímek, natočený v plném proudu válečných operací, vítězem nedávné ankety o nejoblíbenější film mezi německými politiky.
Kunderův román Nekonečná lehkost bytí naopak narazil v 80. letech u domácí samizdatové kritiky na značný odpor pro příliš „lehkomyslné“ zacházení s tehdejší politickou realitou. V některých reakcích dokonce zazněla výtka, že se Kundera zpronevěřil svému poslání poukázat z pozice uznávané autority na zrůdnou tvář reálného socialismu a místo toho si dovolil luxus nezúčastněného pohledu tvůrce bestsellerů. Nejenže se Kundera odmítl vrátit „zpět do boje“, ale navíc i značně zkreslil skutečnou situaci v zemi.
Jméno jako pro nemoc
Zajímavější je však zdržet se u způsobu znázorňování „Čechů“ a české společnosti ve světové literatuře. Příkladem může být ukázka, jak se o špičkách českého národa, k nimž za první republiky bezpochyby patřili členové diplomatického sboru, vyjadřují hlavní postavy románu francouzského autora Rogera Peyrefitta Diplomaté.
Ani…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
