Je dobré nezahánět velké a významné státy do kouta, i když jejich vlády organizují terorismus? Tento názor hájil a stále hájí šéf německé diplomacie Klaus Kinkel. Nebo se máme proti těmto státům a jejich představitelům bránit i za cenu vlastního rizika? To tvrdí první trestní senát berlínského soudu, který vydal předminulý čtvrtek jasný verdikt: vražda čtyř íránských disidentů v roce 1992 v berlínské restauraci Mykonos byla nařízena z nejvyšších míst v Teheránu (Respekt č. 16/97). V dějinách vztahů vůči teroristickým režimům začala nová kapitola. Lépe řečeno - mohla by začít, pokud se berlínský precedens nerozmělní a nezapadne. Koneckonců nejde jen o „případ Mykonos“.
Nečekat až na vraždu
Vražda v restauraci Mykonos byla spáchána na německém území, a její pachatelé byli tudíž souzeni podle německých zákonů. Proti tomu v celém západním světě nikdo nic nenamítá. Přitom je zvláštní, že v principu mnohem ostřejší případ spisovatele Salmana Rushdieho dnes pomalu zapadl. Můžeme srovnat.
„Případ Mykonos“. Mulláhové vynesou v Íránu potají „rozsudek smrti“ nad čtyřmi íránskými Kurdy žijícími v Německu. Někdo „rozsudek“ vykoná, poté je zatčen, posléze souzen a podle zákona odsouzen. Během procesu se podaří prokázat a jasně vyslovit, že „rozsudek“ padl v Teheránu. Amerika tleská soudci Kubschovi, ale německá diplomacie nejásá. Za úspěch považuje jen skutečnost, že se jí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
