Když papež začátkem dubna přijal na „soukromé audienci s prvky státní návštěvy“ prezidenta Kwasniewského a když polská vláda minulý týden odsouhlasila smířlivou deklaraci, nečekaně získal na aktuálnosti konkordát, který v Sejmu už tři roky marně čeká na ratifikaci. Konkordát měl být podle Vatikánu nejenom první v tomto evropském regionu, ale měl se také stát příkladem pro všechny ostatní postkomunistické země, podobně jako tomu bylo v případě dohody mezi státem a církví, uzavřené polským episkopátem roku 1950.
Od podpisu k odkladům
Rozhovory mezi Vatikánem a polskou vládou o konkordátu byly zahájeny již na podzim 1991. Text získal konečnou podobu těsně před vyjádřením nedůvěry kabinetu Suchocké v květnu 1993. Dva měsíce nato jej podepsal prezident. Celý průběh práce na smlouvě nasvědčoval tomu, že ratifikace parlamentem bude už jen formalita. Ale nebylo tomu tak. V parlamentních volbách koncem léta 1993 získali nejvíc křesel postkomunisté a ti se téměř okamžitě po svém vítězství obrátili na polského ombudsmana s dotazem, zda není přijetí konkordátu v rozporu s právy a svobodami občanů. Ombudsman sice na takto položenou otázku odpověděl záporně, ale současně upozornil na některé právní nedostatky a možné interpretační mezery v dohodě. Především však zdůraznil, že pokud by byl konkordát přijat před schválením nové polské ústavy, formulace, která v jeho prvním paragrafu pojímá stát a církev jako instituce „na sobě nezávislé a autonomní“, by předem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
