Krásně se to teoretizuje o etické nezávislosti literatury a umění vůbec, nepletou-li se do toho konkrétní osudy tvůrců, jejich tu zbabělé, tu statečné postoje, okolnosti, proč jejich dílo muselo vypadat právě tak, a ne onak. Příběh před týdnem zemřelého Karla Pecky je dokladem, jak mravní charakter, zásadová neústupnost a neohroženost naplňují literaturu ještě jinými hodnotami než jen těmi, které lze poměřovat „nezaujatými“ estetickými regulemi. Cena umělce totiž není vyčerpána jen tím, zda dovede dát lépe nebo hůře dohromady tvar, který pak nabídne ke konzumaci. Hodnota spisovatele, jakým byl Karel Pecka, spočívala v tom, jak pro něj bylo samozřejmé dostát tomu, co na něj jeho osud naložil: nezapomenout, že ho roky v komunistických kriminálech k něčemu důležitému zavázaly, a rozpoznat v sobě schopnosti, jak tento závazek naplnit. Psát třeba jen motáky pro nezvěstné, ale hlavně z této cesty neuhnout a zůstat na ní i v časech, kdy to bylo sebevíc riskantní a kdy ho poměry mohly do jeho startovního prostředí lehce znovu vrátit. Je však nutné říci, že „samozřejmé“ to vždycky bylo jen pro nemnoho autorů.
Peckova osobnost a s ní související psaní měly jistě rozměr heroický a tragický (na což - a na paralely s antickým mýtem - poukázal v polovině 70. let v rozsáhlé eseji Václav Černý), ale lze snad o něm mluvit i v termínech méně patetických. Pecka byl člověk a spisovatel v jistém smyslu starosvětský a kdo ho trochu poznal, neviděl v něm jen člověka nesmlouvavých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
