Po listopadu 1989 se v českém prostředí otevřel prostor pro svobodné bádání o společném soužití a konečném rozchodu Čechů a Němců v 19. a 20. století, který byl a je spojen se zaplňováním řady bílých míst, jež se této problematiky týkají.
Českým čtenářům se dostaly za posledních sedm let do rukou kromě několika edic dokumentů (např. Boris Čelovský So oder so; Jitka Vondrová Češi a sudetoněmecká otázka 1939–1945), dobových svědectví (Kurt Langer Dny strachu; Alena Wagnerová Odsunuté vzpomínky; Elfriede Wojaczeková-Steffkeová Ze země milované do země zaslíbené) a tematicky laděných sborníků výhradně zásadní práce českých badatelů - uveďme monografie Václava Kurala, Jana Křena, které vznikly již v disentu, významné studie Tomáše Staňka, Jaroslava Kučery a zcela nedávno i Jiřího Kořalky. Skutečně kritické uvažování nad česko-německým soužitím však musí vycházet i ze znalosti často odlišných názorů historiků německých. S výsledky jejich práce se však může doposud seznámit pouze odborná historická veřejnost, neboť k soustavnému překládání kvalitní, nejen německé historické literatury zatím nedošlo.
První zásadní příspěvky z německé strany pro tuto diskusi - kromě studie Evy Hahnové Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí - představuje kniha Rudolfa Hilfa, vydaná na konci na roku 1996, Němci a Češi. Sousedství ve střední Evropě, jeho význam a proměny (nakl. Praga Media News pro nadaci Bernarda Bolzana, Praha 1996), a především synteticky pojatá monografie…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
