Televizní cyklus filmů Jeana-Luca Godarda mohou diváci sledovat v pondělním filmovém klubu ČT 2 až do konce března. Chybějí v něm snímky z režisérova „revolučního období“ a také složitá, vyzrálá díla z posledních pěti let. Přesto série deseti filmů výstižně představuje mimořádného umělce, jenž už skoro čtyřicet let vzbuzuje nadšení, odpor a polemiky.Godard má pro poválečný film stejný význam jako Picasso pro moderní malířství. Postavil na hlavu uznávanou filmovou estetiku, zrušil pověry a klišé o tom, co divák snese a pochopí, skryté významy jeho děl rozebírají teoretici. Podobně jako u moderního malířství je hlavním rysem jeho díla analýza, či spíše dekompozice. Godard převrací nejbanálnější předměty, zvuky, motivy a příběhy takovým způsobem, že navždy ztrácíme jistotu o jejich smyslu. Také u filmu bylo toto odmítnutí tradičního myšlení nevyhnutelné, jenomže nakonec vedlo k odlivu širokého publika z kin, a tím i k pozvolné smrti filmu jako umělecké disciplíny. Mnoho v Godardových filmech nasvědčuje, že si toho byl jejich autor vědom. Pravděpodobně se pokoušel neodvratný proces zastavit, což ho přivedlo koncem šedesátých let k extrémní levici. A tak stejně jako byl Picasso velkým hrobníkem moderního malířství, stal se Godard jedním z těch, kdo proměnili film z lidové zábavy v exkluzivní kratochvíli pro snoby a skalní milovníky umění. Zároveň ale jeho celoživotní dílo dokazuje, že jeden osamělý talent je daleko pravdivější než sebelepší kolektivní mechanismy: "Kdysi žili…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
