LUBOMÍR MARTÍNEK (* 1954) odešel na konci 70. let do Paříže, kde spolu s Petrem Králem, Martinem Hyblerem, Patrikem Ouředníkem a Prokopem Voskovcem představoval jinou podobu českého intelektuálního exilu než tu, která splynula se jménem Milana Kundery. Martínek prošel celou řadou nevšedních zaměstnání (sociální asistent, námořník, serigraf, stavitel lodí atd.), navíc při každé příležitosti mizel za obzor, což praktikuje dodnes. Jeho nomádský způsob života je doprovázen soustavným pokusem dát mu řád prostřednictvím literárního sebevyjádření. Svoje první texty publikoval v Kolářově pařížské „Edici K“ a v Indexu, v Čechách zatím vydal v nakladatelství Český spisovatel prózu Linka č. 2, 1992 a cestopis Mys dobré beznaděje, 1994; v bratislavském Fragmentu experimentální prózu Persona non grata a v pražském Prostoru eseje Nomad`s land, 1994. V nejbližší době má ve stejném nakladatelství vyjít próza Palimpsest.
Vystřídal jste spoustu profesí a procestoval kus světa: byl jste v Indii, Nepálu, ve Střední a Severní Americe, Polynésii, Africe atd. Je to pro vás hledání, nebo spíš potřeba bránit se stereotypům, konvencím a šedivosti?
Málokdy mám jasno, proč se vydám na cestu. Někdy je to výprava za pubertálním snem, jindy pouhá neschopnost nechat utéct příležitost, nevybočit z částečné omrzelosti. Občas se stane, že podniknu expedici proti svým averzím, jako je třeba pohlednicová exotika, anebo za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
