Balkánská válka končí. Kromě sporadických incidentů se vše odvíjí podle stanovených daytonských plánů. Armády se stahují z frontových linií a přenechávají svá stanoviště jednotkám IFOR, dělostřelectvo a těžká technika putuje do skladišť a dokonce i váleční zajatci se - po obvyklých tahanicích - přece jen dostávají zpátky ke svým. Nejdůležitější zkouška se ovšem teprve chystá: do 20. března by jednotlivá vojska měla opustit ta území, která mírový plán přiklepl protivníkům - například armáda bosenských Srbů by měla opustit sarajevská předměstí. Přesto lze již nyní Američanům poklepat na rameno, že zastavili vleklé krveprolévání.Jak vlastně hodnotit započatý mírový podnik? Nabízejí se dva vyhraněné pohledy: optimisté se domnívají, že nastolený mír váží víc než všechny záporné stránky daytonského řešení, pesimisté tento mír považují za oprátku, kterou si demokratický svět dobrovolně nasadil.
Kam se poděli Rusové?
Podívejme se na celou věc zblízka: po pádu železné opony a sjednocení Německa byl rozpad Jugoslávie prioritní evropskou událostí první poloviny devadesátých let. Balkánská kolbiště se stala místem, na kterém se střetávaly zájmy různých států. Německo tu poprvé od druhé světové války učinilo samostatný krok: vynutilo uznání samostatnosti Slovinska a Chorvatska. A Rusko zde znovu získalo postavení politické velmoci, jež ztratilo s rozpadem východního bloku.To už ovšem byla hrubá chyba západní politiky: otevřené dveře na Balkán umožnily Moskvě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
