Těsně předtím, než Parlamentní shromáždění Rady Evropy hlasovalo o přijetí Ruska do tohoto orgánu, se k celé věci vyjádřil Vladimir Žirinovskij. Prohlásil zhruba toto: Evropa by se neměla před Ruskem uzavírat, ale na druhou stranu by mu neměla vnucovat své standardy. I stalo se, jak řekl. Evropští poslanci schválili přijetí Ruska, přitom nikdo z nich nemá záruku, že Moskva bude evropské humanitární normy dodržovat. A i kdyby Moskva nakrásně papírové záruky dala, každý z hlasujících se mohl denně pohledem na televizní obrazovku přesvědčit, jak vypadá válka v Čečensku.O týden později zhoustla atmosféra v Egejském moři. Řecké a turecké lodě se vzájemně honily kolem bezvýznamného, leč sporného ostrůvku Imia. Šlo o to, čí prapor na něm bude vlát. Rozruch skončil, na neobydleném skalisku nevlaje prapor ani modrobílý, ani červenobílý, ale vztahy mezi dvěma členy NATO zůstávají nadále napjaté.Čím jsou tyto dvě navzájem zcela odtažité události pro nás významné?
Jde-li o Rusko, zásady stranou
S trochou černého humoru bychom si mohli říci: co může dělat jiný, můžeme my také. Nebrání-li krvavá válka v Čečensku přijetí Ruska do Rady Evropy, nevadí-li řecko-turecké spory fungování Severoatlantické aliance, proč bychom se nechovali stejně? V takovém případě by mohla speciální jednotka naší armády klidně postřílet kverulanty z osady U Sabotů. Problém by se vyřešil a státní kasa by ušetřila na odškodném za nové byty a stěhování.Ale teď už vážně. Může nás těšit,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
