Koncem loňského roku přišly z Varšavy dvě důležité zprávy. První byla špatná: volební vítězství Aleksandra Kwasniewského neznamenalo nic jiného, než že skončilo období, kdy síly vzešlé ze Solidarity v Polsku nejprve dominovaly a později - díky Lechu Walesovi v úřadě prezidenta - spoluvládly. Druhá zpráva byla ještě horší: Poláci se rozdělili na dva znepřátelené tábory, které se vzájemně pojmenovaly jako tábor postkomunistický a postsolidaritní. Je na čase, abychom si položili závažnou otázku: co tyto události znamenají pro Polsko a co pro Českou republiku?
Taková byla doba
Adam Michnik, čelný představitel polské antikomunistické opozice, napsal v knize „Taková je doba… aneb Rozprava o kompromisu“ („Takie czasy… czili rzecz o kompromisie“, Londýn 1985), že změna politického status quo ve státě je nejenom šancí, ale také hrozbou. Důsledkem vítězné revoluce proti diktatuře totiž může být demokracie, ale také nový despotismus, jak tomu bylo několik let předtím v Nikaragui nebo v Íránu. Proto tvrdil, že „nezbytným předpokladem uskutečnění společenských či politických změn je dosažení kompromisu sil dožadujících se reforem s částí vládnoucí třídy nakloněné domluvě“.Právě toto přesvědčení se stalo základem série sondážních rozhovorů, které koncem osmdesátých let zahájila polská opozice s komunisty. Následovalo bezprostřední jednání s komunistickou mocí zvané rozhovory u Kulatého stolu. Jejich závěry umožnily Polsku „měkký“ přechod k demokracii po…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
